Dej si bacha, nebo tě nesežeru!

Adoptovali ho amazonští indiáni. Etnolog a cestoval Mnislav Zelený si tak před lety dopsal do občanky i druhé jméno – Atapana. Rád srovnává moderní svět s tím indiánským. „Indiáni jsou pro mne reflexí naší společnosti. Náš svět se mění tak rychle, že ani nevíme, co bylo včera,“ míní muž, který se za svým druhým národem pravidelně vrací už 45 let.

V čem je včerejšek důležitý?

Je v něm úcta k tomu, co tady bylo. Třeba naši rodiče. Ti by pro nás měli být nejsilnější vzpomínkou, dali nám život. Poslední dobou zapomínáme, stále se někam ženeme, ale nemáme čas zavzpomínat právě na rodiče, co jsme spolu prožili a jaké hodnoty jsme převzali. Stejně, jako to dělají indiáni. Ti svou minulost ctí, stejně jako rodiče, dědy… Veškeré minulé hodnoty jsou pro ně ověřené. My se ženeme za pokrokem bez ohledu na to, co nám jeho hodnota přinese. Náš národ jsme budovali tisíce let, stejně jako indiáni. Globalizace ale pod tlakem byznysu vše likviduje. Naše zvyky, tradice, instinkty…

Sedíme na lavičce uprostřed Olšanských hřbitovů. Mají něco společného s těmi indiánskými?

Indiánské vůbec nejsou vidět. Byl jsem na dvou pohřebních rituálech, což je prakticky jejich největší obřad. Mají duální pohřeb. Nejdříve tělo zahrabou asi do dvou a půl metrové hloubky uprostřed osady a asi po čtrnácti dnech je první pohřební slavnost, při které se loučí s fyzickou schránkou. Za rok a půl se pak loučí s duchovní částí. Do té doby s nimi duše žije – to je jejich loučení. Takové už tady skoro neznáme. Naše pohřební rituály trvají půl hodiny, pak jdeme na pivo a konec. Zapomenout.

Jde jistě o hodně intimní záležitost. Jak to, že vás na ně pozvali?

Bude to znít zvláštně, ale… Duch mého velkého přítele, šamana Takumy z kmene Kamayurá, si mě vyžádal. Byl to pro mě zázrak - po šestadvaceti letech jsem se z ničeho nic rozhodl, že tam musím jet. V tu dobu tam byl přitom zakázaný vstup pro všechny turisty i vědce a novináře. Hájil jsem se, že jedu na rodinnou návštěvu, za adoptivním otcem a matkou. Chtěli tisíce dolarů, samá byrokracie a korupce. Tak jsem jel na blind. Jak jsem se blížil, věci se začaly řešit samy. V poslední vesnici se státní organizací mě najednou bez problémů spojili s náčelníkem. Za týden jsem byl na místě.

Co následovalo?

Náčelník Aritana mi po týdnu  řekl, ať se připravím na pohřební rituál. Ptal jsem se, kdo zemřel. Řekl mi, že můj přítel, šaman Takuma. Šel mi z toho mráz po zádech. Vyvolal si mne, abych se s ním důstojně rozloučil.

Poznali vás vůbec po tak dlouhé době?

Kupodivu ano, i mladí, kteří mě nikdy neviděli. Přišel jsem namalovaný jako Yawalapiti a jeden mladík mi tiše říká: Ty jsi Atapana? Byl to vnuk šamana Takumy. Jako kdyby bylo vše řízené něčím shora. Přemalovali mě na Kamayurá a uvedli do Domu mužů, kam jinak mohou pouze indiáni. Byla to obrovská čest. Ověřil jsem si, že existují určité síly a hodnoty, které se snažíme popírat, i když řada lidí duchovní svět cítí.

Čím to bylo, že vás poznali?

Ke Kofánům jsem přijel dokonce po čtyřiceti letech. Když v Praze někoho potkám po patnácti letech, často ani nevím, jak se jmenuje. Nevěděl jsem, čím to je. Neřekli mi to, u nich na vše musíte přijít sám. Pak jsem se setkal se synem jednoho bývalého misionáře a ten mi to vysvětlil. Prý jsem se stal živoucí legendou, protože jsem kdysi porazil největšího zápasníka.

Bylo to díky malé lsti – jako československý mistr v judu to pro vás nebylo tak složité. Opravdu ale stačí složit jednoho muže na lopatky, abyste se stal legendou?

Indiáni k přežití potřebují vedle duchovní také fyzickou sílu. Dravá a krutá amazonská krajina nikoho nešetří. Tehdy ze mě byli dost udivení a začali si o tom vyprávět i mezi dětmi. Tak vznikl celý mýtus. Bohužel my součinnost fyzické a duchovní stránky popíráme. Oni žijí v rovnováze, stejně tak i s přírodou. Loví jen, aby zahnali hlad. Neustále jejich život porovnávám s naším a myslím si, že mají navrch, i když si myslíme opak.

Jak jste se dostal k Yawalapitiům? Musel jste je také „přečůrat“?

Tam bych se v životě nedostal. Žijí v uzavřeném národním parku. Náhodou jsem se seznámil s velkou brazilskou osobností - Orlandem Villas Bôasem. V roce 1943 zahájil s bratry cestu do džungle a dokázal tento kmen, který byl na vymření, dát dohromady. Stal se jejich bílým otcem. Pomohl založit národní park, kde dnes spokojeně žije kolem dvou tisíc indiánů z čtrnácti etnik včetně mých asi tří stovek Yawalapitiů. S Orlandem jsme se stali přáteli a on mě tam svým jménem poslal.

Indiáni nedávají najevo emoce. Poznáte, kdy vás začnou vnímat jako přítele?

Když vám dají ubytování a jídlo. Neexistují konvence jako „děkuji“ a „prosím“. Jestli někomu něco dávám, je mu to jedno. I když mu pomohu. Jsou strašně hrdí. Dar jim musíte vnutit. Nebo vyměnit – něco za něco. I při loučení jen stojí, nemávají, nic. Emoce projevují hlavně při zábavách.

Umí vyznávat lásku?

To zase jo! Namalovaný kluk jde pěšky třeba třicet kilometrů, vezme flétnu a svádí. Ženy si také hodně vybírají. Podle síly, tance… Žena se nešlechtí, ale muž ano. Je to kohout, který láká samičky.

Co indiána vytočí?

Kdysi nepřipadalo v úvahu, aby se hádali kvůli majetku. Žádný neměli. Naštěstí nemají závist v genech – u původních a moderním životem netknutých indiánů téměř neexistuje. Když už se hádají, tak kvůli ženám. Unáší je a kradou z jiných vesnic. Zajímavé je, že ta žena, i když je v kmeni nepřítele, se stane věrnou manželkou. Neuteče. Její úloha je dělat děti. Jsou tu vyšší hodnoty. Kontinuita.

Z toho by měly feministky radost.

Já bych je tam poslal. Tam je vše tak, jak má být. Žena je ženou a muž mužem. Každý má svá práva. Tady by feministka křičela, že má žena těžký náklad a muž ji nepomůže. Jeho to nenapadne. Je to ženská činnost, muž dělá svou činnost, která je také namáhává. Každý má své pevné místo v komunitě, a proto to vše funguje.

Máte stále v občanském průkazu jméno Atapana?

Samozřejmě, mám je doma jako relikvii. Jsou to staré občanky, na nové se to už nepíše.

Cítíte se více jako Atapana, nebo Zelený? Nebo o mix obou dvou?

Ne, ne, na to pozor. Tady jsem Čech a velký vlastenec po rodičích. V Amazonii jsem Atapana. Nemixuji to. Kdybych přijel mezi Eskymáky, budu Eskymákem.

Netrpíte v Česku nostalgií?

To ne. Těším se, až zase budu v Jižní Americe, a pak zase obráceně do Čech. Často mi lidé říkají, že když se mi tam tak líbí, proč tam nezůstanu.

To mne také zajímá.

Protože jsem Čech. Zradil bych sám sebe. Indiáni by to neudělali také. Když odjíždím, nepřemlouvají mě. Každý tam má ohromnou osobní svobodu. Všichni tam mohou dělat, co chtějí. Nikdo je neokřikne.

Není to trochu anarchie? Opravdu nemají mantinely?

Žádné tam neexistují. Funguje zde přirozená loajalita k tomu, v čem jsem vyrostl a byl vychovaný. Nikoho nenapadne, že by to mohlo být jinak. Kouřit třeba mohli jen šamani. Ani náčelník si to nedovolil. Prostě ho to nenapadlo. Právě náčelník zde vládne jen svou přirozenou autoritou. Zvolili ho, protože byl duchovně i fyzicky nejlepší. Vědí, že jim bude dobře sloužit, přitom z toho nemá žádné výhody. Indián ví, že jeho rozhodnutí bude správné, a proto ho následuje. Nikdy neužije imperativ. Jen začne věc sám dělat – a ostatní se přidají. A když ne, také se nic nestane. Nikdo se neptá na důvody, nechtějí omluvenky. Věří mu. Žádné soudy, persekuce…

Jak ale řeší mezilidské problémy?

Zažil jsem, když chtěl jeden unést manželku druhému v osadě, nevěděl o tom jen manžel. Večer se všichni shromáždili. Na jedné straně obhájci ženy, na druhé dav na straně únosce. Při měsíčku si o tom povídali. Šaman vše sledoval, ale neřekl žádné rozhodnutí. Vše se prodiskutovalo a z únosu sešlo.

Co když jeden indián zavraždí druhého?

Stane se. Indiáni jsou horkokrevní, lehce vzplanou, většinou kvůli ženám. Vyprávěli mi příhodu, která se stala kolem roku 1955. Vraha potrestali ostrakizací. Vyloučili ho. Není větší trest. Buď bídně zahyne v osamocení, nebo se přidá k někomu jinému. I oni mají právo azylu. Musí jen plnit zvyky kmene. Uplyne pár let, vášně vychladnou a on se může vrátit. Umí odpouštět.

V jednom rozhovoru jste řekl, že indiánské civilizaci dáváte padesát let. Jde to s nimi opravdu tak z kopce?

Těžko se na to odpovídá. Situace v Amazonii je členitá. Okrajové části jsou katastrofální, z indiánů se stávají i kriminálníci, z žen prostitutky. Ztratí své hodnoty i strukturu, včetně šamana a náčelníka. Najednou poznají růžové pilulky, začnou je lákat politické strany, dávají jim nesmyslné dary, aby opustili své tradice. Oni jsou přitom jako děti, nemají vzdělání, nemohou nikomu konkurovat. Mají totiž své vzdělání, svou gramotnost, na hony vzdálenou té naší.


Existují někde ještě kmeny netknuté moderní civilizací?

Ano, většinou na pomezí států, v oblastech, kam místní orgány nedosáhnou. Když je okurková sezóna, „najde“ se indiánský kmen, který se většinou objeví z důvodu nějakého tlaku – třeba dřevorubců s puškami, kterým se nemohou bránit. Díky Bohu, že ještě nějaké jsou a není tlak za nimi chodit a vyhledávat je, i když o to řada lidí dost usiluje. Jakmile je ale odhalí, je konec. Nahrnou se tam adrenalinoví turisti, kteří budou ukazovat, jak se vyfotili s polonahým indiánem z doby kamenné. Šaškárna. Přiživujeme se na jejich účet.

Bohužel i jinými způsoby…

Nejen, že jsme je 500 let drancovali, ukradli jsme jim půdu, zlato, halucinogenní drogy… Taháme k nám třeba jejich šamany, z nichž se snažíme získávat jejich moudrosti. Nebo třeba tanga! To je přece rituální oděv indiánských dívek k iniciaci. Co oni z toho mají, že jim to naši módní tvůrci ukradli? Jenom špatné věci.

Stojí vůbec indiáni o moderní civilizaci? Sám jste vzal šamana Kofánů do velkoměsta Quita a jediné, co ho zajímalo, byl splachovací záchod…

Některá etnika dodnes – a před čtyřiceti lety obzvlášť – žijí nepříliš nakažení moderní civilizací. Náš svět je nezajímá, protože nic z něj nemohou použít. Auta, letadla, krásné ženy – leda by si je ukradli. K čemu jim budou žárovky? Oni je nepotřebovali. Bohužel, jak jsme jim to začali vnucovat, chtějí jako děti všechno.

Jak to dnes vypadá u vašich oblíbených Yawalapitiů?

Dochází k určitému prolínání, záleží na pevnosti společenské struktury a zejména náčelníkovi. Kde mají slabého, rychle se rozpadnou. Aritana je silný. Už odmala dětem vštěpuje, že je to jejich domov, kde mají všechno. Zdravé jídlo a pití, spoustu žen, volný prostor. Mohou si dělat, co chtějí… Mají slavnosti, radosti, zápasy, tance. A když odejdou? Budou žít bídně na kraji chodníku, žebrat, nebo uklízet záchody. Někteří tak odjedou a zase se vrátí zpět.

Využívají moderní techniku?

Mají mobily, lepší než mám já. Jezdí na motorkách, ale stále namalovaní. Jsou pořád hrdí, že jsou Yawalapitiové, věří svým hodnotám, duchům, rituálům a mluví svou řečí, i když už umí také portugalsky. Je otázka, jak dlouho to vydrží. Aritana jednou zemře, připravuje se už další náčelník, kterého však musí zvolit.

Jak probíhají volby?

Čistě demokraticky. Tady nám předloží neznámé obličeje, které něco slibují. U indiánů neslibuje nikdo. Každý ví, co už kdo vykonal. Znají se odmala, vědí, kdo je silný, schopný, duchovně vyspělý. Pro ně je to otázka života a smrti. Když mění vesnici a postaví ji podle náčelníka na špatném místě, může to být jejich konec, když se zvednou vody řek i o sedm metrů. Ve volbách musí proto opravdu vyhrát ten nejlepší.

Kladou indiáni stále velký důraz na rituály?

Ty pohřební trvají celý týden! Tance, zápasy, hudba vytvářená obrovskými flétnami, krásné malování nebo noční ohňové reje… Sejde se i deset kmenů. Nádhera.


A další?

Ohromně významným obřadem je stále iniciace, dospívání. Bez toho to se chlap nestane chlapem. Odejde do deprivace, kde až tři týdny sedí v divočině.

Co když jím neprojde?

Vždycky projde. Kdysi slabší chlapci do patnácti let většinou zemřeli a zbyli jen ti silní. Dnes to musí zvládnout všichni. Bez jídla, pití. Do chvíle, než je osloví něco z přírody. Duch vody, listí, mraku. Všechno je pro ně živé. Až uslyší křik nějakého ptáka, kapku vody, šelest křídel brouka, stane se jejich duch jeho pomocníkem. Pak se vrátí do osady, kde probíhají fyzické zkoušky.

Co si pod tím můžeme představit?

Řežou si kůže, přikládají si mravence… Jde o fyzickou a duchovní rovnováhu – člověk musí být připraven na tvrdý život.

Jaká byla vaše příprava na indiánský život? Stačilo etnologické vzdělání?

Čerpal jsem z něj. Předtím jsem vystudoval i zemědělskou školu, protože jsem se tehdy kvůli kádrovému posudku svého otce za komunismu nikam nedostal. Díky tomu jsem se dostal blíže k rostlinám a zvířatům, protože život indiána je život v přírodě. Oni sami se považují za zvířata, za jejich potomky. Říkají si třeba lid kajmana, kapybary, anakondy…

Vzpomenete si, kdy vám studia nejvíce pomohla?

Když jsem se pokoušel dostat ke Kofánům, kteří mně odmítali přijmout. Týden jsem vyčkával o kus dál a přemýšlel, jak se k nim dostat bez použití síly. Viděl jsem, jak babky a dívky po řece převáží klacky a došlo mi to – sexuální dělba práce. Ta je u indiánů přesně rozdělená. Neexistuje, aby muž dělal práci žen a naopak. Tak jsem začal dělat práci žen a tím jsem je rozhodil. Najednou byly „dveře“ otevřené.

Trvá dlouho, než se dostanete do indiánské přízně?

To je to nejtěžší. Nemůžete spěchat. Každý spěch je špatný, to je pro ně negativní vlnění. Vždy jsem odložil hodinky a pak je u nich už nikdy nenosil. Musel jsem všemu nechat volný průběh a čekat, až mi něco řeknou a pozvou.

Takže jste tam půl dne jen tak proseděl…

Klidně i několik týdnů! Poslouchal jsem jejich řeč. Na nic se neptal.

Stalo se, že by vám integrace někdy nevyšla?

Jsem velice adaptabilní, nejsem nafoukaný běloch. Přicházel jsem s obrovskou pokorou a určitými znalostmi. Věděl jsem, co by se jim nemuselo líbit.

Můžete uvést příklad?

Třeba okamžité fotografování. To neexistuje. Až po několika měsících. Některé věci jsem se ale vůbec nedozvěděl. Nikdy nebudu vědět všechno. Třeba až po šestadvaceti letech mi u Yawalapitiů náčelník Aritana řekl, jak se také buduje výchova a síla jedince.

Co vám pověděl?

Když jeho otec Kanoto chtěl, aby získal sílu z přírody, vzal jej do zátoky a nechal ho dát nohu do řeky. A čekali. Dlouho čekali… Než připlave anakonda a zakousne se do ní. A on musel držet, vydržet bolest a cítit sílu, která do něj přecházela. Který rodič to tady bude zkoušet? I když i u nás jsou mírnější způsoby, jak dítě připravit na tvrdý život. Oni ale znají své tělo dokonale. Vědí, jak funguje krev, sperma, vědí, jak se zbavit pomocí interrupce dítěte…

Vždyť je právě rozmnožování jejich hlavním smyslem života.

Byl to pro mě také šok. Yawalapitiové žijí v Brazilské vysočině, která je chudá. Oproti deštným pralesům je zde málo zvěře, špatná půda k pěstování. Hodnoty jsou zde jiné. Zažil jsem, jak dívka v jiném stavu odešla do pralesa, kde každá žena sama odrodí, ale přišla bez dítěte. Byl jsem z toho perplex.

Šlo tedy o interrupci, nebo se zbavila novorozeněte?

Porodila ho a zahrabala do země. Interrupci ale umí také. Ona to musela udělat. Neměla manžela, který by se staral o ní a o dítě, které by bylo „na obtíž“. Nemohou si dovolit živit někoho navíc, mají všeho málo. Aby kmen přežil, musí rodina splňovat celek. Proto i staří lidé, včetně mé adoptivní matky Ayriky, které je skoro devadesát, pořád něco dělají. Nemají přece důchod! Musí se snažit stále něčím přispívat, aby nebyli velkou zátěží komunity. Mají i přesně rozdělené práce, třeba v systémech vaření.

Jak to myslíte?

Máme tři druhy. Vaříme, rožníme a opékáme. Co myslíš, co dělá muž?

Opéká?

Přesně! Stejně jako tady! Tady taky grilují hlavně chlapi. Je to kvůli vztahu k ohni. Při vaření je žena nejdál od ohně. Celé je to neuvěřitelně propojené. I jazyk je neskutečně propracovaný. Mají koncovky, které mění význam slov. Jejich vyjadřování a myšlení jsou vyspělé s jemností  symbolů, metonymií, metafor, s bohatou gramatikou. Ani z jazykové perspektivy je nelze považovat za zaostalé „divochy“, jak si mnozí stále myslí.

Jedl jste vždy všechno, co vám nabídli k snědku?

Kdybych odmítl, je to konec, obrovská urážka. Přede mnou byli u Yawalapitiů Němci, kteří se štítili opatlaných misek a vytáhli konzervy. Náčelník Aritana je poslal domů. Vy na návštěvě také nemůžete paní domu, kuchařce,  říct: To nežeru. Jedl jsem larvy i kobylky, vrhal jsem se na ně jako oni.

Řešil jste tehdy zdravotní prevenci? Dnes si do pralesa bez očkování a léků nikdo netroufne.

Vůbec ne. Prales v Amazonii je mnohem čistší, než v Asii, kde je plno zdravotního neřádu. Tady mimo žluté zimnice a malárie prakticky nic nehrozí.

Léky jste ale sebou měl. Jednou vás u Kofánů na čas ostrakizovali za to, že jste zachránil nemocného indiána, i když mu šaman nedával šanci…

To ano. Běloch je samozřejmě samaritán, měl jsem s sebou celou bednu. Píchal jsem jim i injekce, když dostali bronchitidu. Onomu indiánovi jsem tehdy pomohl tetracyklinem ze Slovakofarmy Hlohovec, dodnes si na to vzpomínám. Postupem času jsem léků vozil míň a míň. Teď už beru jen tablety proti malárii a očkuji se na žlutou zimnici.

Přesvědčil vás někdy šaman na vlastní kůži o svém umu? Pomohl vám také?


Naštěstí jsem to nikdy nepotřeboval. Býval jsem tam více fit, než v Česku. Přijel jsem třeba s bolestí kolenou a tam běhal jako fretka. Indiáni se navíc chovají i k nemocným stejně jako ke zdravým. Někdy je to dost riskantní. Jeden kluk dostal malárii a jen čekal, aby ji přežil. Za rok jsem přijel a on už byl v pořádku, získal vlastní imunitu. Ale mohl zemřít. To u nás nikdo riskovat nebude. Pro ně smrt není až tak velká věc, berou ji jako součást života.

Stěžují si na něco?

Ne. Někdy byla v noci šílená zima. Měl jsem kalhoty, boty, deku a bundu. Oni spali nazí. Pak Aritana vstal, oklepal se, přišel ke mně a řekl: „Je zima.“ Pak se oteplí a poví pouze: „Je vedro.“ Na nic nenadávají. A otužováním se fyzicky připravují na přežití. Nestěžují si, ani když je někdo okrade, zraní. Nebo když umírají, topí se… V tomto ohledu jsou oproti nám neuvěřitelně rozdílní. Ze všeho se snaží do poslední chvíle dostat sami. Často skončí špatně, ale nesníží se k prosbě o pomoc. Berou to, jako že se to tak má stát. Jdou na druhou stranu řeky.

Prý někteří indiáni dokonce své mrtvé pojídají…

Janomamové. Setkal jsem se s jejich náčelníkem Davi Kopenahou v roce 1989. Jen jsme si spolu povídali, dostat se k nim je kvůli zlaté horečce obtížné. Pořád dodržují své tradice – příbuzný se musí sníst. Když si to vezmeme ad absurdum, tak je to nádherné. Zemřelý člověk v nich žije dál. I to je přece kontinuita.

No, neumím si moc představit, že bych poobědval svého otce…

Samozřejmě je nejedí nožem a vidličkou. Mrtvé nechají vysušit v korunách stromů, pak je spálí. Popel smíchají s banánovou moukou a kaší. Z toho vznikne šedivá placka, kterou jedí. Je to hlavně duchovní věc. Když se pak někdo mezi příbuzným naštve, používají nadávku: Dej si bacha, nebo tě nesežeru!

V kolika vesnicích jste za téměř půlstoletí žil?

Navštívil jsem patnáct až dvacet kmenů. Vždy jsem kladl důraz na delší pobyt. Kratší, to je jen turistika. I takové jsem si ale užil, třeba u Kečuánců v Andách. Tancovali jsme, popíjeli, až jsem se přiopil jejich fermentovaným kukuřičným pivem chichou. Hodili mě potom do zemljanky plné lamích kůží. To bylo jen na pár dní. U amazonských jsem žil několik měsíců. Letos jsem měl jet k Ece´je po 44 letech. Chtěl jsem přivézt fotky, aby děti viděly, jak vypadali jejich dědové. U nich jsem žil sedm měsíců. Tak snad později. Byla by to moje poslední tečka, loučení s dávnými indiánskými přáteli. První byli Kofáni v Ekvádoru, kteří byli nejméně známí, mají izolovaný jazyk.

A další?

Žil jsem v Brazílii třeba mezi Terena či Manao,  kteří už jsou dost převálcovaní civilizací a žijí už jako míšenci. A pak hlavně Yawalapitiové a Kamayurá v centrální Brazílii. Deset nebo dvanáct let jsem pravidelně jezdil k indiánům Yek´wana ve Venezuele, kam jsem s sebou vozil také studenty geografie na praxi, či tam společně  pobývali přátelé ze ZOO Plzeň kvůli studiu kajmanů. To bylo nádherné období, kdy jsme pro indiány také něco dělali.

Oč šlo?

Třeba jsem od nich vykupoval dřevěné sochy. Vyráběl je tehdy jen bývalý náčelník a stařešina a mladí nic. Posteskli si, že je od nich v džungli stejně nikdo nekupuje. Slíbil jsem, že přijedu a další rok všechny skoupím. Najednou je mydlili všichni. Měli skvěle kompozičně vychytaná zvířata a svaly, třeba úžasného jaguára ve skoku. Zaplatil jsem jim, co chtěli. A tak mám příjemný pocit, že jsem v nich vzbudil opětný vztah k jejich umění. A teď je mám doma. Nechtělo se mi s nimi loučit. I tento kmen byl hodně ovlivněný civilizací, snaží se je lákat k volbám a opouštět jejich tradice. Z využívání k politice, o které nic netuší, je mi smutno. Já měl naopak chuť vesnici něco vracet. Pomocí virtuálních adopcí jsme asi desítce dětí platili i školné.

Není to v rozporu s tím, že bychom indiány měli nechat žít jejich stylem?

U Yawalapitiů bych si to nedovolil, ale tady už to bylo potřeba. Musí se učit bránit a znát náš svět.

Vědeckému bádání už se nevěnujete, jste v důchodu. Co vás táhne stále zpět do Amazonie?

Mám to doslova jako lázně. Duchovní. Obrovský klid a pohoda. Tam neexistují hodinky, čas. Je to můj relax. Svědčí mi tam podnebí. Je tam vlhko a teplo, což je na klouby výborné a doporučuje mi to i můj fyzioterapeut. Uvědomuji si tam hodnotu života. Že žijeme pro radost a štěstí, každý den se usmát, popovídat s přáteli, se ženou, s dětmi. Spokojení. Jejich cílem je kontinuita, rodit děti. To je základ indiánského života.

Mnislav Zelený Atapana (*3. srpna 1943, Praha)

Etnolog a spisovatel. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou, etnografii na Univerzitě Karlově a poté také indianistiku v peruánské Limě.

Před 45 lety poprvé vyrazil mezi jihoamerické indiány, v kmeni Yawalapitiů jej v roce 1989 adoptovali a dali jméno Atapana (List zelené palmy) a v roce 1973 v kmeni Ece´je získal jméno Ichahí óshi (Bílá opice).

O životě indiánů vydal několik knih, naposledy Veselé tropy Amazonie (2016).

V letech 1996 až 2001 působil jako český velvyslanec v Kolumbii a Ekvádoru.

Založil nadaci Velká Amazonie, jejímž prostřednictvím se snaží mírnit úpadek indiánské kultury.

Mohl byste dopsat informaci o rodině, pokud by to pro vás nebyl problém? Klidně i cokoliv dalšího, co by podle vás stalo za zmínku.

Nuže, Ty jsi se soustředil jen na „mé“ indiány a ostatní nechal i včetně  toho intermezza jako velvyslanec s tou historkou. Jistě, je to asi moc dlouhý.

A o rodině?
Nuže, třeba:. I já, jako indiáni, ctím rodinu a kontinuitu života i zvyků, a proto jsem vlastenec, jako můj otec a děd, a proto mám vztah k rodné hroudě po mé matce selce a tak jsme i vychovali naše děti, které podobně vedou i naše vnuky, z čehož máme s manželkou velkou radost. Všichni jsme velmi hrdí na naše slavné i obyčejné předky, co nám vše zanechali a rádi budujeme cokoliv, aby i po nás něco zbylo. A může to byt třeba „jen“ hezký strom, dům, kniha, vztah, přátelství nebo pocit, že jsme někomu pomohli.