O obřadu pití halucionogenního „yagé“

Přijal jsem Mashacuriho odmítnutí, ale požádal jej o vysvětlení, co se vlastně při obřadu děje. A tak jsem s jeho vyprávěním vstoupil do světa, který je nám racionálním bytostem Západu odepřen, je námi nepochopen a odmítán. Mashacuri nápoj připravuje v osamoceném přístřešku hluboko v lese, kde jej nikdo nesmí rušit.

„Viktoredávám uffa chlapcům již od pěti šesti let, ale nejprve se jim střihají vlasy,“ začal Mashacuri, chodící v bílé kužmě. „Nejdříve jen malé, velmi malé dávky. Po celou dobu mi vyprávějí, co vidí. Jsou to různobarevné obrazce, čtverce, kruhy, které se pohybují, zvětšují, zmenšují. Říkám jim, co mají pozorovat, kam se dívat, protože to je svět ponaučení. Nejčastější barvou v jejich viděních je modrá inzia. O pár let později ode mne chlapci dostávají větší dávky „yagé“ a postupují v svém poznávání dále: jejich vznášející se duše cestuje, létá, vidí nádherné lesy, hory a řeky, vidí mračna, obrovské hmoty, ze kterých vystupují zvířata. Později jejich duše vidí nadpozemsky obrovité hady ejo, anakondy cajási, jedovaté hady t´eril, jaguáry t´esi, divoká prasata mue´nda, zlé duchy a ďábly bajo, jak na ně útočí, jak se k nim blíží a lezou jim po těle, slyší i hudbu. Vedu jejich duše tímto světem, ukazuji jim, kde je dobro a kde je zlo, kde jsou nepřátelé a kde jsou přátelé, ukazuji jim, kde jsou nemoci a jejich příčiny a kde jsou rostliny, které léčí, chráním je před zlými duchy, před zlem. Jejich duše prožívají velké boje a bitvy, ze kterých jim napomáhám vyjít živ a zdráv. Tyto boje bys nemohl přežít. A těsně před svým dospíváním a iniciací zažívají hoši nejvyšší poznání.“

„A jaké je to nejvyšší poznání, Mashacuri?“

„Je to poznání vlastní smrti, Viktore. Poznání konce, kdy duše odchází. A já každému jeho duši zase pomáhám ze smrti navrátit voláním jeho pravého jména. Teprve pak chlapci perforuji nos a uši.

Mashakuri mi tím vlastně prakticky vysvětlil to, co Stanislav Grof popsal jako orientaci v časoprostoru, tedy prožívání jiných rozměrů bytí za současného udržení kontaktu s běžnou realitou. Trefně to nazval stát každou nohou v jiném světě (Stanislav Grof, Psychologie budoucnosti - str. 20). Tehdy vizuální pole mladíků pod vlivem psychedelického „yagé“ zaplavují nejen výjevy z nevědomí, ale i z říše zvířat, rostlin a celého kosmu s archetypálními a mytologickými bytostmi, jak mi to právě popsal Mashacuri. I poznání vlastní smrti dospívajících Kofánů potvrzuje Grof slovy o prožívání zážitků psychické smrti a znovuzrození včetně ztotožnění se s přírodou a vesmírem. Tyto holotropní zážitky získávané při mimořádných stavech vědomí vlastně tvoří hlavní zdroje zdejší kosmologie, mytologie, vypovídající o duchovní podstatě bytí a vesmíru (Grof, str. 20). To je i cesta k pochopení jejich rituálního a duchovního života, která je však pro nás „zakletá“ v šamanismu. To je také cesta k primárnímu vědomí, základní a prapůvodní aspekt lidské psyché (Grof, str. 24).

 

Ukázka O obřadu pití halucionogenního „yagé" je z knihy Mnislav Zelený Atapana, Veselé tropy Amazonie, Praha, Argo 2016, str. 300 

 

RECENZE ke knize

Patrně jediný český mezinárodně uznávaný kulturní antropolog zabývající se nativními kulturami Jižní Ameriky – je např. autorem hesel Yawalapiti a Huarayo v jedné z nejprestižnějších antropologických encyklopedií Encyklopedie světových kultur (1994) – nabízí ve své zatím poslední publikaci vysoce nestandardní práci se stejně nestandardními názory. Činí tak na základě svého dlouholetého terénního výzkumu v Amazonii, bezpečné znalosti příslušné literatury, osobních deníků i srovnávání zkušeností života v amazonské džungli i v reprezentačních místnostech presidentských paláců a vládních budov atlantického světa, na konci minulého tisíciletí působil totiž léta jako český velvyslanec v Kolumbii a v Ekvádoru. Název jeho práce evokuje jedno z klasických antropologických děl Smutné tropy Claude Lévi-Strausse a Zelený se k Lévi-Straussovi s obdivem hlásí hned v první větě prologu. Vyzdvihuje jeho schopnost „dešifrovat i ty nejnelogičtější indiánské mýty a dosáhnout samotných kořenů jejich kultury“ (str. 7), sám sebe potom prezentuje jako „pouhého amatérského pozorovatele“, pohlceného amazonskými indiány, považujícího způsob jejich života za „ten nejsprávnější, nejčistší, prolnutý duchovnem přírody“. (tamt.) Došel k tomuto nazírání po opakovaných pobytech u různých kmenů Amazonie, jíž v knize pojednává při svých extrémně kritických postojích vůči zásahům nositelů atlantické civilizace proti té části lidského rodu, která přišla do této části světa o několik tisíciletí dříve než Španělé a Portugalci paradoxně v kapitolách rozdělených podle hranic vytýčených španělským a portugalským koloniálním režimem, potvrzených potom zase jinou podobou atlantického světa, státy zrozenými v období válek za nezávislost – tedy Ekvádorem, Peru, Venezuely a Brazílií.

Zelený zde poznával duchovní i materiální kulturu Kofánů, Huarayů,  Yawalapitiů a Yek´wanů, přičemž jeho cesta k těmto kmenům nápadně připomíná cestu dalšího velkého českého obdivovatele indiánských kultur Jižní Ameriky. Stejně jako Alberto Vojtěch Frič nejel Zelený původně do Ameriky za Indiány. Zatímco mladý Frič přijel hledat kaktusy, chtěl Zelený poznat „Latinskou Ameriku“, tedy svět, jehož jméno odkazuje evropské periodě života kontinentu. Podle vlastních slov „brazilskou, peruánskou i ekvádorskou Amazonii krapet uviděl“ (str. 8) a učarovala mu svou jinakostí. Už na prvních stránkách knihy pak prohlašuje svět indiánů za nepochopitelný pro bělošský rozum, za jeho přímý protiklad a toto tvrzení pak při svých popisech zkušeností ze života s indiány stále opakuje. Třebaže toto tvrzení obsahuje rozpor, jenž si Zelený jistě uvědomuje, zejména když se pokouší popsat těžko uchopitelnou spiritualitu indiánů a „práci“ šamanů i jejich postavení v indiánských komunitách; jako příslušníkovi atlantického světa by mu mělo být pochopení světa indiánů přirozeně také odepřeno. Zelený se však přesto pokouší do tohoto světa proniknout, ne ovšem proto, aby ho měnil, ale pochopil – a opustil pro svoje závazky k rodině, čímž přijímá jeden ze základních principů světa indiána, atlantickou civilizací nejen opomíjený, ale v poslední době i zavrhovaný, poslušnost jinému principu než osobnímu individuálnímu zájmu – totiž vědomí povinnosti k širší komunitě, tedy rodině a kmeni. Atlantickou civilizaci pak označuje za úpadkovou, hnanou myšlenkou pokroku v materiální sféře a touhou po hmotných statcích, ohrožujících perspektivně přírodní podmínky, za nichž se člověk na Zemi objevil a zatím stále žije, neschopnou proto v delším časovém horizontu další existence.

Zeleného indián ovšem není žádným „ušlechtilým divochem“ atlantické filosofie ani vhodným objektem moderního sociálního inženýrství. Vůbec proto nepochybuji, že se na Zeleného snese kritika ze všech stran. Nenazírá totiž indiána jako objekt, který by měl být hájen samozvanými znalci toho, co je pro indiána „dobré“, tedy dnešními pokračovateli koloniálního patronátu. Zarputile hájí právo amazonských indiánů žít ve vlastním světě bez vnějších zásahů a na příkladech z historie ukazuje, že tyto zásahy zatím vždycky vedly k destrukci a někdy i fyzické likvidaci indiánských komunit. Registruje také proměny pospolitostí, k nimž došlo za čtyři desetiletí, během nichž mohl konkrétní společenství i jednotlivce „pozorovat“, viz zde slova, jichž v úvodu své práce sám použil. Byť potom oceňuje resistenci, s níž jeho přátelé zatím čelí tlaku posledních vymožeností bílé civilizace včetně mobilních telefonů, zůstává v podtextu přítomna Zeleného skepse. Jediným skutečně účinným způsobem zachování duchovního světa indiánů je jejich absolutní separace od světa atlanťanů, včetně hmotných výdobytků, které usnadňují život, přičemž samy o sobě ničí spiritualitu indiána stejně bezpečně než pokusy o indoktrinaci misionářů a zkoumání antropologů.

Pokud se pak Zelený vyznává v prologu ze svého obdivu k dílu Lévi-Strausse, vyzdvihuje také práci brazilského znalce „Zeleného“ kmene Yawalapitiů kulturního antropologa Eduarda Batalha Viveirose de Castro, který je Zelenému blízký důrazem na odlišnost duchovního světa indiánů a bílého muže, resp. duchovnosti přístupu indiána ke světu jako celku (srov. zejm. str. 234n.) Zelený doprovodil svůj text stovkami fotografii, většinou barevných, ovšem i desítkami zcela mimořádných fotografií černobílých. Potvrdil přitom starou pravdu, že černobílá fotografie skutečně prozradí mistra, barva přece jen pomůže i méně dobrému fotografovi nabídnout působivý snímek.

Jako celek je pak Zeleného kniha vážnou výzvou k zamyšlení, ne jenom nad světem indiánů nehostinné Amazonie, ale také nad civilizací na obou březích Atlantiku a jejích přesahů do jiných částí Země. Podle Zeleného opustila na rozdíl od posledních zbytků indiánů svoje tradice, úplně ztratila pud sebezáchovy a vydala se i díky svojí medicíně a pedagogice stále rychlejším tempem vstříc zániku. Pokud by se pak měly Zeleného obavy v tomto směru naplnit, otvírala by před amazonskými indiány v nepříliš vzdálené budoucnosti možnost rozšířit svou civilizaci nejdřív po americkém kontinentě a potom zřejmě po celé planetě, pokud by ovšem měli takovou touhu, což ovšem Zeleného obraz indiána jako neambiciózního ctitele tradic téměř neustále kontemplujícího v prostředí veselých tropů, vylučuje. 

 

Autor renceze Prof. PhDr. Josef Opatrný, CSc. je český historik a iberoamerikanista, od roku 1990 vedoucí Střediska ibero-amerických studií (SIAS) Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.