Pět otázek pro...Mnislava Zeleného Atapanu

Lákáme na něco, co nemáme...

 

Ing. Mnislav Zelený | etnolog, cestovatel, spisova­tel, publicista, v letech 1996-2001 velvyslanec ČR v Kolumbii a Ekvádoru, spoluzakladatel (1991) a po několik let prezident Latinskoamerické společnosti, v roce 2003 stál u zrodu nadace Gran Amazonia (http://www.granamazonia.cz), která si klade za cil ochranu amazonských pralesů a zde žijících etnik. U kmene Yawalapiti, jimž byl adoptován, přijal jméno Atapana (Zelený list palmy). Z knih např.: Prérijní a pralesní indiáni (1985), Indiánská encyklopedie. Indiáni tří Amerik (1994), Duch s rozkvetlým peni­sem (2004), Malá encyklopedie šamanismu (2007), Malá encyklopedie bohů a mýtů Jižní Ameriky (2009), Na cestě za snem (2013).

Jste zřejmě jediným Čechem, kterého adoptoval kmen v Amazonii. Jaká privilegia a jaké povinnosti zahrnuje členství v takovém společenství?

 

Privilegia nejsou žádná, povinnosti nejsou žádné. Takto vnímané hodnoty patří naší civilizaci, ne jejich. Tam je každý člen absolutně svobodný, tedy i já, když tam jsem. Nic ani nikdo mne nenutí do nějakých povinností a logicky ani nemám žádná privi­legia, snad jedině to, že tam jsem vnímán jako člen kmene. Z toho přirozeně vyplývá, že se podílím na jejich aktivitách, rybolovu, stavbě domu, obřadech, ale také nemusím a nikomu to nevadí, protože tak to u amazonských indiánů je.

Nakolik a v čem nejvíce se promění Váš život, když přijedete ke svému kmeni? Má západ­ní civilizace se svým způsobem nazírání na „hodnoty“ šanci přežít?

 

Když tam jsem, mění se vše. Mění se pohyb času, protože ten se tam nepočítá. Mění se snaha něco vydělávat, abych v naší civilizaci uspěl, protože tam mne živí příroda. Přijde tam na mne obrovský klid a pohoda, kdy si prožívám každý den od rána do noci a nezajímá mne zítřek. My „žijeme“ zítřkem a plány, plány, jak být schopný a schopnější, jak být chytrý a chytřejší, jak být bohatý a bohatší, jak být lepší než ten druhý, což nás žene do sporů na ostří nože, jak vydělat na druhém, jak ho potopit, jak ho zlikvidovat. Moudro a duchovno se u nás rychle vytrácí, takže rovnováha držící náš svět se povážlivě kymácí. Jsme totiž sebedestruktivní, indiáni ne, a proto mají šanci nás přežít... jestli je ovšem nezničíme.

Jste znám svým odmítavým postojem k západnímu trendu využívat, lépe řečeno zneužívat psychotropní a halucinogenní přírodní látky, sloužící běžně indiánským šamanům, i pokorou vůči jejich znalostem v oblasti drog. Jste ve svých názorech na tuto věc osamo­cen, nebo máte mezi západními etnology, antropology, amerikanisty... nějaké spojence?

Já nehledám žádné spojence. Ani indián si nehledá žádné spojence. Žiji si svůj osamělý život se svými názory, které jsem získal od indiánů, a jsem přesvědčen, že jsou přiroze­nější než ty naše, protože vycházejí z přírody, z které jsme vzešli i my, ale protivíme se jí čím dál tím víc, kráčíme někam vpřed a výš.

Máte Vy sám nějakou osobní zkušenost s drogami v pralese?

Ne. I když při posledním pobytu u Kofánů v ekvádorské Amazonii po čtyřiceti letech jsem nemohl odmítnout pozvání na posvátné noční pití yagé. Nechtěl jsem však svojí nečistou duší zaplevelit jejich duchovní svět, a tak jsem vypil jen jednu dávku, abych neurazil.

Lze se domnívat, že indiáni jsou ochuzeni ve svých emocích, když se nelíbají?

Prosím vás, oni ochuzeni v lidských emocích a vztazích? Směšné! To my jsme ochuzeni o to, co mají místo takzvaného našeho líbání. Oni přece prožívají něco mnohem přiro­zenějšího. Oni se místo toho očichávají, zda si voní nebo ne. My jsme přirozenou vůni z našich vztahů vyloučili a nahradili ji výrobky parfumérie, která na nás chrlí hektolitry vůní, abychom zakryli tu svou přirozenou vůni. Jenže právě ta má být přece součástí sexuálních vzruchů, a ne nějaká chemie. Takhle lákáme na něco, co nemáme. Je to svým způsobem podvod! Pak, když se milující pár dostane na pravou tělesnou vůni, na lidské pižmo, pak mohou být často nemile překvapeni, že jim nevoní, ba naopak, a je po všem.

Děkujeme, že jste si našel čas na naše otázky  

LŽIČKA V ŠUPLÍKU 1/2015