Indián takhle vůbec neuvažuje

říká český cestovatel Mnislav Zelený - Atapana

Mnislav Zelený (1943) po absolvování Vysoké školy zemědělské vystudoval etnografii na Karlově univerzitě v Praze a indianistiku na Pontificia Universi­dad Católica a Naciudad Mayor de San Marcos v peruánské Limě. Uskutečnil šest výprav mezi jihoamerické Indiány; žil s nimi celkem 20 měsíců, jeden z kmenů (Jawalapitiové) jej v roce 1989 adoptoval a dal mu jméno Atapana. O Indiánech vydal dvě knihy: Prérijní a pralesní Indiáni (Bratislava 1985) a encyklopedii Indiáni tří Amerik (Praha 1994). Na své cesty si vydělával

různě: uklízel londýnské činžáky, stavěl metro pod Temží, jako dělník v rot­terdamském přístavu a v Hamburku, jako číšník v Rio de Janeiru, jako natě­rač v ekvádorském Quitu. Do zahraničí cestoval na pozvání přátel nebo jako stipendista zahraničních univerzit. M. Zelený byl od roku 1972 volným novi­nářem, v současné době pracuje v Jablonci nad Nisou jako poradce španělské automobilové firmy Irausa. Je to další dobrodružství,“ říká o své nové práci. Foto Ludvík Hradilek

Myslíte si opravdu, že nemůžeme Indiány do naší civilizace zapojit, aby z toho vyšly obě strany dobře?

Indiá­nům nejde o peníze, ale o to, aby byla oce­něna jejich dovednost. Irokézové a Mohawkové jsou pyšní na to, že si je běloši najímají na montáže mostů a mrakodrapů. Mohou tak využít svoji schopnost běhat bez závratí ve výškách. Získali na tu práci mono­pol, zůstala jim hrdost a pro bělochy je to levné. Celkem úspěšné jsou po­kusy podporovat původní řemesla. Navahové, kterých žije v kaliforn­ských rezervacích sto šedesát tisíc, vynikají tkaním látek, šperkařstvím a keramikou, Eskymáci mají jedi­nečné grafiky, litografie. Zdaleka ne každý indiánský národ má ale něco, čeho si bílá civilizace váží, co je schopna ocenit.

Uměli by se Indiáni, kteří něja­kým způsobem zavadili o naši civi­lizaci, o sebe ještě postarat?

Když brazilská vláda před lety ko­lonizovala další obtížně přístupnou oblast džungle a stavěla do ní silni­ce, rozhodla, že se indiánský kmen Kreen Akarore, který na tom území žil, přestěhuje o dvě stě kilometrů dál. Pečlivě vybrali místo v džungli, které se nejvíc podobalo předchozí­mu území, a postavili na něm do­mečky z prefabrikátů. Indiáni se na­stěhovali a začali umírat. Vláda se bála, že bude mít mezinárodní ostudu a pořád vymýšlela, jak zlepšit In­diánům životní podmínky. Pak jí došly peníze a na Indiány se vykašla­la, ať se staraj sami o sebe. Indiáni domky zbourali, postavili si svoje vlastní a začalo se jim dařit přece jen o něco lépe.

Do jaké míry jsou Indiáni hrdi na své předky, tradice, zvyky. Nelá­ká je mnohem víc pohodlí euroamerické civilizace?

Ptát se Indiána, který žije ve favele na okraji Limy, je úplně zbytečné. Nemůže nic zhodnotit, nic o tom neví. Na něco podobného by mohl odpovědět někdo jako Aritana, ná­čelník Javalapitiů, který zná oba svě­ty. Jedná třeba s brazilským prezi­dentem o situaci v národním parku Xingu a přitom dál žije ve své osadě. Při každém jednání prosazuje, že In­diáni chtějí žít po svém. Vytýká vlá­dě, že nutí Indiány posílat děti do velkoměstských škol. „Jestli nás chcete něco naučit, pošlete učitele za námi,“ říká.

Poslední dobou se rozmáhá sna­ha Indiány politicky organizovat a společensky emancipovat.

Je velice jednoduché Indiány do­slova zblbnout. Špatné zprávy jsou zejména z Peru. Z Indiánů se stávají voliči, a tak jim všichni slibují hory doly. Zejména levicové síly je zne­užívají a tvrdí, že jim přinesou tak­zvaně lepší život. Indián však nemá zájem podílet se na politice. Samo­zřejmě vznikají skupiny, které se o to snaží, ale to už jsou lidé převálcovaní bělošskou civilizací. Vlády se pak chlubí: podívejte, jak demokra­tická je naše společnost, máme tři Indiány v parlamentu, na původní obyvatelstvo dáváme desítky mi­liónů dolarů ročně. Zase to převádí­me na naše politické a ekonomické hodnoty.

Běloch tedy není v očích Indiá­nů původcem všeho zla?

Indián takhle vůbec neuvažuje. Když tuší, že přichází někdo silnější, sebere se a odchází, aniž by komen­toval, kdo je lepší a kdo horší. Cítí, že zkrátka přišlo silnější zvíře. Tako­vý je řád přírody a Indián to tak be­re. Klidně předá svou odpovědnost jiným, ale vyžaduje, aby ten, kdo při­chází, rozhodoval dobře.

Říká se, že Indián je fatalista.

To jsou naše škatulky. Indián se zkrátka dívá na svět s mnohem vět­ším odstupem. Obrovské napojení indiánských civilizací na přírodu není žádný mýtus. Země je pro Indi­ána to nejdůležitější, čemu je scho­pen se klonit. Sám se považuje za ži­vočicha, jeho kultura a sociální vztahy jsou určeny okolní přírodou. Při jedné výpravě jsem navštívil in­diánský kmen v Brazilské vysočině, což je chudší oblast Amazonie, kde nejsou záplavy a moc toho tam neroste. Zdejší Indiáni vítají radostně každé dítě, nemají žádné morální zábrany ohledně toho, jestli je ne­manželské nebo ne. Když ale matka nenajde manžela, někoho, kdo by se o dítě staral a uživil, odejde do pra­lesa, porodí, vykope díru a novoro­zence zahrabe. Vrátí se a nic se ne­děje. Má stejná práva jako předtím, všichni vědí, že tak to musí být, že je to otázka přežití. Jakýkoli náš názor na to je zavádějící, protože jsme vy­chovaní v tisíciletích jiné kultury.

Říkal jste, že Indiáni považují za přirozené ustoupit bělošské civili­zaci.

To ano. Ale veškerá ochota ustou­pit jde stranou, když vidí bezo­hledné zacházení s přírodou. Indián věří, že po smrti jeho duch přebrodí velkou řeku mrtvých, vyleze na dru­hém břehu a tam žije dál. To mu umožňuje jít do boje za záchranu svého území naplno: buď zemře, ne­bo zvítězí. Před pěti lety jsem byl na obrovském setkání Indiánů v brazil­ské Altamiře. Sjely se tam znepřáte­lené kmeny ze všech koutů Ameri­ky, od Aljašky po Chile, aby protes­tovaly proti stavbě přehrady na dol­ním Xingu. Indiáni vystupovali při jednáních s bělochy asi takhle: hele, ty máš dítě, já mám dítě, já chci žít, ty chceš žít. Zástupci firmy nakonec museli přiznat, že stavět v pralese přehradu je hovadina. Díky televizi vznikl obrovský tlak na Světovou banku, která celý projekt hodlala fi­nancovat. Nakonec se nestavělo.

Přistoupit na některá pravidla bělošské civilizace, například lépe se organizovat a dávat o sobě hlasi­těji vědět, by tedy asi pro Indiány bylo účelné.

Náčelník Žuruna z velice bojov­ného kmene Šavantů začal politic­kou dráhu tím, že na jednání při­cházel s magnetofonem. Tvrdil, že běloch pořád lže. Později se stal prv­ním indiánským poslancem v bra­zilském parlamentě. Začal žít ve městě a smrdět sladkostmi, jak říkají Indiáni. Brzy z politiky vypadl, ale vrátit se ke svému kmeni už nemů­že. Je úplně mimo, zatímco jeho soukmenovci v rezervacích bojují dál. Když chce náčelník Celestino mluvit s ministrem vnitra, který v Latinské Americe obvykle řídí in­diánské záležitosti, přijde za ním s lukem a šípem. Když ho nepřijme, natáhne na sekretářku luk, ta ho k šéfovi pustí a on s ním jedná o podmínkách života v rezervaci. Indián musí jednat svým způsobem, v parlamentě nemá šanci. Raoni, náčelník Txukahamaeů, se před pat­nácti lety naštval, vzal válečný kyj a zabil sedm dřevorubců, kteří od­mítli odejít z jeho území. Pak odjel do Sao Paula, nakoupil zbraně a svoje území si drží dodnes.

Které další naše iluze o Indiánech přežívají?

Běloši se často domnívají, že u Indi­ánů o všem rozhoduje náčelník. Ve skutečnosti náčelníka ani neroze­znáte od ostatních. Nemá žádné vý­sady, jen povinnosti. Má jediné prá­vo: jít první do války. Když vyhraje, je to úspěch všech, když prohraje, je to jeho chyba. Z našeho hlediska je úplný chudák. Nemá žádný nástroj, jak lidem něco přikazovat, může disponovat jedině silou své osobnos­ti. Skutečná moc je někde jinde: u kouzelníka, u šamana. Další nesmyslná představa je, že Indián váš­nivě rád loví. Indián nejraději nedě­lá nic. I v tom lze vystopovat jeho obrovské propojení s přírodou. Aby zapadl do přírody, musí se chovat podobně, jako zvířata kolem něj. Když má možnost, tak se nají, když ne, houpe se v síti a kecá. Indián je velký řečník a drbna, strašně rád se chechtá. Nezná slovo práce, pořád těká. Začne dělat košík, pak toho ne­chá a pustí se do náhrdelníku. To je hrůza pro každého bělocha, který se s Indiány pokouší obchodovat.

O čem Indiáni nejraději mluví?

Na to jsem byl taky zvědavý. Měl jsem představu, že u večerních oh­ňů se debatuje o velikých věcech, o bojích, o slávě. Nesmysl. Žvanili o ženských.

V čem pak spočívá jejich „citli­vost na svévolné zacházení se slovy“, kterou zmiňujete ve své knize?

Neznají žádný pozdrav jako třeba „Dobrý den“. Přát někomu něco, to už by byla slovní magie. U Indiánů neexistuje loučení, plácání po zá­dech, slzy, nic takového. Žádná vel­ká gesta, žádné konvence. Chceš jít, tak jdi. Chceš mi něco dát, tak mi to dej, já ti přece nebudu děkovat. Ob­rovská svoboda Indiána je v tom, že si dělá, co chce, a nikdo se ho na nic nevyptává. Je jasné, že neudělá nic, co by škodilo jeho skupině lidí, pro­tože přežít může jedině s nimi. Ně­kdy se stane, že zradí svůj kmen a jde bojovat s jinými. Když se vrátí, nikdo mu nic nevyčítá. Měl pro to jistě svůj důvod, který není třeba zkoumat. Třeba měl špatný sen a hotovo.

Co znamená pro Indiány úspěch?

Pod tím slovem si představují čest a slávu. Nikoliv kus pozemku nebo dům, ale dobrý pocit, že něco dokázali, že si jich nejbližší okolí ce­ní. Rozhodující je, jak Indián pře­mýšlí a co od světa očekává. Indián věří, že cesta k poznání vede jedině přes obrovské utrpení. Ví, že čím víc chce získat, tím víc musí obětovat. Například kouzelník, aby takzvaně prohlédl, musí nejdřív hodně trpět. Dá se říci, že tak deset let se pohybu­je na hranici života a smrti.

Čím je podmíněn sklon Indiánů k alkoholismu, drogám a k hazar­du?

Když Indiánovi zlikvidujeme je­ho příbuzenskou a hodnotovou strukturu, zůstane viset ve vzdu­chu. Určitě ale má k alhoholismu, drogám a hazardu přirozený sklon - je totiž od povahy riskér a dobro­druh. V pralese je to vidět ve chvíli, kdy se zvedne z hamaky a promění se v postavu, jakou známe z knížek. Najednou ho vidíme, jak se dlouhé týdny plíží, hrabe, jí kobylky a mra­vence, žvejká drogy a jde za jaguá­rem, aniž by se potřeboval najíst. Pak ho lukem a šípem zabije a přizdobí svůj náhrdelník dalšími čtyř­mi tesáky. Tiše se vrátí do vesnice a dělá jakoby nic.

Jaký je vztah Indiánů k jiným náboženstvím, například ke křes­ťanství?

V křesťanství spatřují další mož­nost, jak se zabavit, jak mít další svátky, obřady, jak mít volno. Kro­mě toho odlišná náboženství hlubo­ce ctí, což je patrné například z his­torie Inků nebo Mayů. Když dobýva­li četná území, nikdy neporobili žádný kmen tím, že by zničili jeho kulturu či společenskou strukturu. Všechno odlišné přijali a zapojili do svého.

Šestkrát jste se bez jakéhokoli předchozího kontaktu objevil u In­diánů. Jak to, že vás mezi sebe při­jali?

Musíte se jim přizpůsobit a znát je­jich zákony, protože i mezi Indiány platí, že neznalost zákona neomlou­vá. Nebezpečné pro bělocha je, že jednají okamžitě. Najednou něco přeroste a konec. Hlava dolů.

Máte nějaký indiánský talisman?

Náhrdelník pro štěstí z jaguáří kůže a náramek proti uštknutí ha­da, to jsou takové uplácané koule, ani nevím z čeho, ale na tom nezá­leží. Musíte tomu věřit. V tom tkví osmdesát procent úspěchu. Můj adoptivní otec je kouzelník. Když mi rozřezával ramena - to si pralesní Indiáni dělají pravidelně, aby jim zhrubla kůže - stačilo vidět, jak při­chází, a věděl jsem, že mě nic nebu­de bolet. U Jawalapitiů mi zase kou­zelník léčil vřed. Nejdřív ho poma­zal šťávou z nějaké rostlinky, potom se nad něj naklonil a začal houkat: uíííí, uíííí. Po dvacátém hvizdu se vřed otevřel a červi vyskákali. Pro Indiány to ale není žádné kouzlo. „Jenom dělám tak nepříjemné zvu­ky, že červi musejí vzteky vyskákat,“ řekl mi kouzelník.

Jaké má vaše nedávno vydaná kniha poselství?

Stále stejné. Indián, který poska­kuje nahý po pralese s brkem v no­se, není žádný primitiv. Primitiv může být kdokoliv z nás, kdo není schopen zvládnout svoje životní prostředí. Indián sice v našich očích vypadá uboze, ale vůbec není ubohý. Je to člověk, který umí s přehledem ovládat prostředí, ve kterém žije, který dokáže v tvrdých podmínkách udržovat svoji kulturu. Je to přitom mnohem náročnější než zvládnout pohodlí, ve kterém žijeme my.

 

Marek Šálek

Autor je spolupracovníkem Respektu.