Ničíme něco, co nemáme šanci už nikdy obnovit

Ptal se Hynek Adámek

Indián vám sám nikdy nic pořádného nesdělí. Většinou je to odpozorováno a vy si to musíte dotáhnout... jeho náznaky a znamení. Trvá to hodně dlouho, protože on nemá důvod se vám svěřovat. Je jiný. Díky těsnému soužití s přírodou bere vše kolem sebe za posvátné. Jakákoliv věc, každá drobnost je posvátná, protože pochází z posvátné přírody. Pořád jej udivuje, že my bereme za životní prostředí jen své nejbližší okolí, kdežto on celý vesmír. To je na tom nádherné, bohužel však na takový druh myšlení nemáme, říká kulturní antropolog Mnislav Zelený Atapana, náš největší znalec indiánských kultur v povodí Amazonky.

V roce 1998 jste se po 20 letech znovu dostal do oblasti ekvádorského pralesa v Oriente. Neměl jste obavy, že už naleznete pro etnografa pouze „spálenou zemi“?

Měl a velké, chtěl jsem však vědět, co s indiány Kofány je. Jak se jim daří. Samozřejmě to bylo jiné. Všude v okolí rostly naftové věže. Po druhém břehu řeky Aguarico vedla silnice. To už je moc špatné, říkal jsem si. Nakonec jsem se však přes řeku dostal na stejná místa jako kdysi a byl jsem hodně zvědavý, jak budou reagovat. Dvacet šest let je pro indiány hodně dlouhá doba. To už je jedna generace v háji. Měl jsem s sebou fotky z první návštěvy a oni nevěřícně zírali. Začali si ukazovat, kdo a co na nich je. Pak jeden chlap odběhl a vrátil se v čelence a slavnostním oblečení - současný náčelník Alejandro. Normálně se čelenky nenosí, tohle však bylo jiné. Já jsem si ho pamatoval jako dítě a taky se na fotkách jako dítě našel.

Spálená země nenastala.

Pro mne bylo příjemné zjištění, že si při tom průšvihu, který se v Amazonii děje, udrželi svůj styl života, chodí stále stejně oblečeni. Stále mají oštěpy a foukačky a stále se živí tím, že dělají náhrdelníky, ozdoby z peří a zbraně a ty prodávají turistům na druhé straně řeky Aguarico. Ptal jsem se na Kenamu, což byl tehdy můj největší přítel, se kterým jsme dělali různé výzkumy a psychotesty. Dozvěděl jsem se, že se s tvrdým jádrem kmene sebrali a odešli dál do pralesa. Chtěli být mimo civilizační mumraj... To se tam stává. Za touto skupinou bych chtěl příští rok vyrazit. Potkat ještě jednou Kenamu, bude mít už spoustu let, ale rád bych ho ještě viděl. Jsem už ve věku, kdy se člověk musí připravovat na ledacos, a tak bych si rád v Jižní Americe u Kofánů udělal tečku. Jako když končíte větu. S Kofány jsem své výzkumy začal a teďchci Kenamu ještě jednou znova vidět. Říct mu: Ahoj, jak se máš? Žádné kecy kolem, žádné výzkumy... Vědět, že existuje, jak žije, jakou má partu a pak: Ahoj a rád jsem tě viděl. Tečka.

Deset let už pravidelně pomáháte jedné osadě kmene Yek´wana na řece Caura.

Dělám tam jen to, co jsem jim v roce 2002 slíbil, že budu dělat. Podporuji jejich školní vzdělání, má nadace díky kmotrům dětí platí čtrnácti školákům školné. Takto však pomáhám jen u komunity, která je už v rozkladu. U Yawalapitů na horním Xingú v centrální Brazílii, kde jsem byl v roce 1989, bych si nedovolil takto pomáhat, protože oni nás nepotřebují. Každá návštěva bělochů je pro ně frustrující. Už jen tím, že tam jste, je ničíte. Tady však mají mobily a železné lodě a televizi. Bydlí sice pořád v pralese, ale často jezdí po řece níž do Maripá či pak po silnici až do Ciudad Bolívaru na Orinoku, kam děti chodí do škol.

Není jiné řešení?

Není cesty zpět! Jak člověk pozná něco jiného, tak už to nejde. To je otázka snazšího a lepšího. Samozřejmě že nový způsob života pro ně není lepší, ale vysvětlete jim to. Mají mobily a dříve je neměli. Mohou si zavolat, dívat se na televizi. Tragédie... ale vždycky si vzpomenu na kanadského premiéra, jak se před čtyřmi lety omluvil kanadským indiánům a Eskymákům za to, že je nutili chodit do školy. My si myslíme, že škola je pro ně to nejlepší, ovšem to je omyl, protože to je naše škola. Škola je mění, oni mají přece svoji gramotnost a náš názor, že kdo se umí podepsat, ten je gramotný, je scestný. Proč si my běloši myslíme, že jsme pořád ti, kteří zde všechno určují? Náš chamtivý byznys, televize a politické strany dnes dokončují totální dobývání Ameriky v Amazonii.

Amazonie a ochránci jejich izolovaných indiánských populací mají stále větší problémy s narůstajícím turistickým ruchem, a to se nezmiňuji o tlaku těžařů dřeva.

Candido M. da Silva Rondon, zakladatel Služby na ochranu indiánů, řekl v roce 1911 památnou větu: „Když tam za nimi přijíždím, tak už to je špatně, už to, že jsme tady, je pro ně frustrující." To je dilema, které má každý kulturní antropolog déle než 200 let. Každá návštěva, i těch, kteří ji zamýšlejí dobře, je špatná. A turisté? Úplná tragédie. Na okrajích pralesů v Ekvádoru a Peru jsou dnes oblasti podél řek Napo, Agaurico a Ucayali zavalené turisty. Mnozí z nich chtějí ochutnat ayahuascu - psychoaktivní odvar z Banisteriopsis caopi, liány amazonských pralesů. Každý chce zažít nějakou šamanskou očistu, jít k šamanovi do učení, být u něj dva týdny a pak se jako hvězda vrátit domů. Najednou je velká móda být chvíli indiánem. A bohužel to nikomu nevymluvíte.

Jak s tím žije Mnislav Zelený, který dostal od indiánů Yawalapiti jméno Atapana?

Říkám ne, protože to nám nenáleží. Mne indiáni jasně řekli, ayahuasca nepatří vaší kultuře, nepatří tobě, neprošel jsi iniciací, nejsi indián. A já se toho držím. Turisté však chtějí mít zážitek, požitek. Chtějí alespoň na chvíli zažít dobrodružství se šamanem a halucinogenní drogou. Chce-li se tomu však opravdu někdo věnovat a věnovat tomu celý život, souhlasím. Znám jediný případ od nás.

My jsme ale krátkodobí požitkáři. Ze všech drog - od kouření tabáku po ayahuascu, yagé, epená, yopo nebo ñopo - chceme mít jen slastný požitek. Indián však v požívání drogy hledá duchovní rozměr, je to cesta k poznání druhého světa. Mašakuri, šaman Kofánů, mi vysvětloval, jaké jsou stupnice poznání, jak člen komunity na cestě za ním dostává od něj víc a víc drog, jak nejdříve vidí barevné obrazce, pak bojuje s obludami a posouvá se pořád dál. To není cesta pro bílého požitkáře. Trvá 5 -10 let, než se dojde k iniciaci, je to 5-10 let dalšího postupného užívání drog, poznávání světa mimo vědomí, než se dojde k největšímu poznání a tím je jeho vlastní smrt. On musí zemřít, aby se mohl znova vrátit... To je jeho cesta a k tomu se používají zdejší drogy. Tím poznává odpověď na třetí základní filozofickou otázku: kam kráčíme?

Z pohledu vzdáleného pozorovatele to vypadá, že zdejší nejniternější duchovno postupně rozleptáváme krátkodobým zájmem o určité příjemné věci.

To je přesné a navíc to provádíme stále neodbytněji. Ničíme něco, co nemáme šanci obnovit. Dnes je to v Peru byznys, na kterém vydělává spousta lidí. Zavezou turisty na čtrnáct dnů kousek od civilizace, kde jsou třeba na nějaké dietě u šamanů, která jim - otylým obětem rychlého stravování - vždy prospěje. Dotýkají se nějakého duchovna, kterému nerozumí a které je jim podáváno jako instantní polévka ze sáčku. Úplným neštěstím jsou pak falešní šamani, kteří jezdí po světě a pořádají workshopy. Já jim říkám tragédi a všude proti tomu brojím. Správný šaman má odpovědnost vůči své komunitě, sedí tam a nevytáhne paty celý život. Na nedávném pražském esoterickém veletrhu měl třeba přednášku Kolumbijec o ayahuasce. V Bogotě má své studio, kde s ní léčí... Všichni z toho byli vyvalení, nábožně poslouchali. V debatě jsem se ho pak Španělsky zeptal: To si nepřipadáte blbě, že vlastně vykrádáte indiánskou kulturu? Že z jejich informací máte byznys? To vám to nepřipadá dost nefér?

Co se stalo pak?

Přeložili to ostatním. Ti na mne začali řvát a rázem jsem byl za exota mezi dvěma světy, které nejsou kompatibilní. Indiáni mají jiné hodnoty, my taky, ale jejich hodnoty nám bohužel nic neříkají. My chceme zázračnou formulku, abychom byli zdraví a bohatí, pokud možno hned; a hlavně chceme vědět, kde ji koupit.

Jak moc je dnes pro kulturního antropologa bezpečné pobývat delší dobu u takových izolovaných kmenů?

Když se chováte tak, jak máte, když nepřekračujete jejich pravidla, nezasahujete do jejich diplomacie, vztahů a jednání, pak se vůbec nemusíte obávat o existenci. Tam je všechno daleko transparentnější. Když uděláte nějakou chybu, tak vás buď vykážou, nebo vyloučí z kolektivu - ostrakizují. Já jsem jednou „přejel jejich křižovatku na červenou", bylo to v roce 1972 u Eceejů v peruánské Madre de Dios. Vyléčil jsem tetracyklinem Šaitua, starého indiána, a vůbec jsem nechápal, proč bych to neměl dělat. Šaman Yohahé to viděl jinak. Tak, jak se slušelo na jejich kulturu. Byl jsem ostrakizován, aniž bych to ovšem věděl, protože já u nich nemám co zachraňovat životy. To mi nepřísluší, na to je šaman, a když už Šaitua jednou odsoudil k smrti, protože na jeho nemoc nestačil, tak to tak je a hotovo. Prostě viděl malované ďábly a byl konec. Všichni z kmene viděli, že měl Šaitu zemřít, já ho však zachránil a tím snížil šamanovu autoritu. To je vůbec nejhorši, co můžete indiánovi a zvlášť šamanovi udělat.

Zůstal jste u nich?

Zůstal.

Ostrakizace asi nebyla drsná.

Byla tvrdá! V prostředí, kde jste na ně odkázán, je zákaz komunikace s vámi smrtící. Nevěděl jsem, co se děje. Byl jsem tam už pár měsíců, ale tohle jsem samozřejmě neznal. Bylo mi divné, že se přestávají se mnou bavit. Postupně. Tam taky všichni neposlechnou najednou. Nikdo nemá povinnost poslouchat šamana nebo náčelníka, ale každý si to přebere ve své hlavě a postupně se rozhodne. Takže za pár dnů se se mnou skoro nikdo nebavil. Měl jsem však pořád dobrý vztah s náčelníkem Ramayem, a ten mi řekl, co jsem provedl a co se stalo. Podržel mě, byl můj důležitý záchytný bod a díky němu jsem u nich vydržel.

Bez něj by to bylo složitější?

To bych musel odejít. V pralese bych si sám asi sotva dokázal obstarat obživu. Náčelník mě podržel, a tak jsem to ustál. Trvalo pak asi měsíc, než se situace trochu vrátila k normálu, vím však třeba o německých etnografech, kterým jednoho dne řekl náčelník Aritana z kmene Yawalapiti, že už nejsou mezi nimi vítaní. Neudělali nic víc než neskutečnou neprofesionální hloupost. Přivezli si mezi ně svoje jídlo. Svými konzervami se najednou vydělili z jejich světa, protože se báli jíst z jejich upatlaných misek.

Před nástupem křesťanství, které tady působí jako bariéra v komunikaci, bychom si s indiány rozuměli více. Vadil misionářům třeba indiánský kanibalismus?

Určitě, já jej však vidím jako nedílnou součást lidských dějin a nijak mne to, i jako křesťana, neuráží. Všichni jsme přece byli v minulosti kanibalové. Pravda, neradi slyšíme, že naši předkové vysávali morek z lidských kostí. V Amazonii se vývoj zastavil, a tak se kanibalismus na mnoha místech v době prvních misionářů zachoval. Právě díky agresivitě pralesa tam můžeme pozorovat zakonzervovaný dětský věk naší planety.