Vandry Latinskou Amerikou

Tak zní podtitul obsáhlé publikace Mnislava Zeleného Atapany, která nese jméno Na cestě za snem. Onen sen se jmenuje Brazílie, Peru, Ekvádor, Panama, Kostarika, Honduras a Mexiko a autor ji uskutečnil v roce 1969. Neztratila však nic ze své autentičnosti, jenže události i osoby, o nichž se mluví v čase přítomném, se staly minulostí a zestárly. Však taky pod čarou autor leccos hodnotí z hlediska současnosti.

 

Obyvatelé Ria získali své jméno cariocas podle malého původního kmene, který obýval zdejší kraje a byl kolonisty zcela vyhuben. Patřil k Tupinambům, k jazykové rodiné tupi guarani, jedné z největších v Jižní Americe. Mezi kolonisty se proslavil svým kanibalismem. Členové jednotlivých komunit zdejších Tupinambů mezi sebou neustále válčili a zajaté nepřátele, zvlášť ty statečné, kterých si vážili pro jejich odvahu, po jistou dobu vykrmovali, aby je posléze obřadně snědli. Věřili, že snědením získají jejich válečné schopnosti či odvahu. Je to příklad přenosné čili kontagiózní magie, jež je součástí jejich rituálního kanibalismu. Moc hezky o tom psal voják Hans Staden či Jean de Léry ze svých cest v 16. a 17. století. Mimochodem z jazyka tupi jsme přijali do českého slovníku řadu názvů, jako například jaguár, tapír, tukan, a dokonce i jejich kulturní znaky, kterými jsou bezesporu tanga. Málokterá dívka u nás tuší, že tanga byla mezi indiány Tupi Guarani rituální pokrývka ženských genitálií při dívčí iniciační slavnosti.

 

Bílá i černá magie

Dnes jsem během každodenního úprku do práce málem udělal osudovou chybu, přestože si dávám pozor, abych dělal to, co ostatní. Dav přede mnou náhle prudce zatočil, aby se vyhnul hořící svíčce uprostřed chodníku, s nakřaplým špinavým talířem se zbytky lahví od cachacy olepené černým peřím. Zaslechl jsem temně zašeptané slovo makumba, a každý s úctou rychle mizel do všech stran. Dotknout se obětin znamená neštěstí. Černošské dědictví západní Afriky importované dovozem otroků a přetrvávající staletí, smíšené s katolicismem, je silnější než zákon. Makumba patří k celé řadě jihoamerických náboženství synkretické povahy. Z ní se ve 20. století vyvinula umbanda orientovaná na bílou magii a quimbanda na černou magii.

Síly makumby se obávají snad všichni Brazilci, i ti, kteří to nepřiznávajl. Jistota je jistota. Když někoho nemáte rádi, nastražíte na něj makumbu. Obřady černé magie probíhají kdekoliv v celé zemi, kde žijí černoši, a to je vlastně téměř všude. Jak v noci na renomované pláži Ipanema či Copacabana, v chudinských čtvrtích v kopcích Ria, v Sáo Paulu, Recife, kdekoliv, ale předevšim v Bahii. Tam však navíc vládne candobmlé, místní forma voodoo. Rituál hledá viníka neštěstí nebo odvetu. Zařezávání černého kohouta, zaklínání a rozesílání zla během nočních obřadů dokazuje, že černá magie žije navzdory všemu, i pokroku. Součástí tajných obřadů jsou i náboženské představy slibující šťastné bytí v posmrtném světě astra.

 

Užíváme si jídla

Každý mi něco podstrkuje, jídlo, pití, cukroví, prostě se mám dobře, i když jídlo dostáváme všichni. Sice prosté, ale syté: rýže, fazole, rýže. Všichni pak dočerpávají kila z nedojedených talířů během práce. Za pár dní mi to nepřipadne zvláštní. Cpeme se dorty, řízky, rybami, zmrzlinou, ovocem. Unudění hosté si poroučejí spousty chodů a ve studeném švédském baru, který mám občas na starosti, si naloží vrchovatě i několik dortu a kopců zmrzliny, a pak se toho mnohdy ani nedotknou. Američané se u studeného baru stále ptají, co je co. Jenže těch exotických dobrot jsou spousty, kdo to má znát! A tak si vymýšlím. Můj kolega kasíruje spropitné. Je velké jako náš plat a poctivě se se mnou dělí. Jeden den jsem dokonce dostal přímo celý jeden dolar. V Brazílii se totiž dolar nedá koupit, ostatně jako u nás. Vláda zavedla přísná ekonomická opatření, takže vznikl černý trh.

Normálně šichta končí kolem desáté, jedenácté, ale řada hostů často sedí i do půlnoci, a nikdo je nesmí vyhodit. Tehdy alespoň pojídáme dorty, které se neprodaly. Podle pravidel Palace hotelů načatý dort totiž nelze druhý den znovu nabízet. Z nezměrné konzumace mě rozbolel přední zub - mám pěkně vyžraný krček u dvojky vlevo nahoře. Často se vracím upocený a pozdě v noci už neteče voda. To je pak pochoutka pro komáry. Každý večer se snažím přes noc usušit košili a přes den zase noční tričko.

 

Z krve a potu indiánů

Jméno města Manaus se dostalo do podvědomí celého světa. Bylo to v období kaučukové horečky koncem 19. století a s tím související nastolení otrokářských způsobů vykořisťování indiánských sběračů. Mnohá etnika nadobro zmizela z povrchu zemského. Bičování a střelba do běžících indiánů bylo obvyklou zábavou místních zbohatlíků. Kaučuk se svážel nejen z peruánského Iquitosu, kde byl i trh s indiánskými otroky, ale přímo i od sběračů - seringeiros, kteří většinou byli indiáni verbovaní do práce proti své vůli. Řada
dobrodruhů si zde léčila své komplexy krutosti, aniž to svět příliš zajímalo, a přitom si přišla na velké peníze. Takzvaná aféra Putumayo sice pronikla v roce 1909 i do evropského povědomí, ale vyšetřovací komise podplacená společností Casa Arana z Rio Putumayo sehrála svoji roli. V Ciudad de Méjico stojí známé sousoší, pod kterým jsou napsána zhruba tato slova: z krve a potu indiánského národa se rodí nový národ, národ mestický. Pěkný eufemismus. Dalo by se parafrázovat: z krve a potu indiánského národa vyrostlo bohatství Manausu. Svoji slávu si město dokumentovalo neobyčejnou stavbou divadla Teatro Amazonas z roku 1896. Evropští architekti, evropský stavební materiál, evropští operní umělci, místní smetánka v lóžích producírující se v modelech šitých na míru v evropských salonech, s košilemi zasílanými k vyprání do Evropy. Dnes zde žije na dvě stě tisíc obyvatel, něco Japonců a ještě méně černochů. A jeden Čech.

Je to Rudolf Tsupal a hraje na housle v baptistickém kostele v chudinské čtvrti Constantopolis, kam jsem se k němu přestěhoval z policejní věznice. Vyprávěl mi o vyvraždění dvanáctičlenné výpravy indiány Altroari v teritoriu Roraima, což o rok dříve (1968) vzrušilo i celou Evropu. Dozvěděl jsem se pravdu vlastně přímo od zdroje.

 

Šípy a luky Yanomamú

V roce 1980 jsem přiletěl do Manausu s Air France a společnost mě ubytovala v nejpřepychovějším hotelu Tropical za městem. Nemusím mít postel v pětihvězdičkovém hotelu, i když ještě jednou mnoho díků panu Vladimírovi Jiravovi, tehdejšímu šéfovi Air France v Praze na Václavském náměstí. Ten tehdy ocenil můj projekt Amazonského muzea letenkou včetně ubytování. Voucher jsem uplatnil v jednohvězdičkovém. Navíc mi to pokrylo vše včetně nákupu indiánských drobností v obchodě pana Melnyka, který si mě ještě pamatoval z roku 1969. A tak jsem zase tahal domů šípy a luky Yanomamú, péřové čelenky, náhrdelníky, kůže anakondy... Město zkrásnělo, zmodernizovalo se a také začalo opravovat staré rozpadlé paláce z dob kaučukové horečky. Přítel José Joaquim si mezitím postavil nádherný veliký dům, aby do něj umístil nejen početnou rodinu, ale i své veliké sbírky známek, gramofonových desek a pornografie. Nejkrásnější byl však let napříč Amazonií, vlastně podél Amazonky do Cayenne. Ten let byl za pár let zrušen. Ukazoval stále na velikost a sílu Amazonie, ukazoval na smyslnost našich ambiciózních, takzvaných civilizačních projektů, kterým byla například Transamazonská dálnice z Nordeste na východní pobřeží Brazílie do Acre, na nejzápadnější výspě Brazílie. Tam měla navázat na peruánskou dálnici a měla tak pokořit největší tropický prales na světě a přinést všude naši civilizaci. Tyto hrůzy se naštěstí tenkrát nekonaly, zato probíhají nyní.

Někdy koncem devadesátých let se na mě obrátil můj kolega Ladislav Škeřík, náš tehdejší velvyslanec v Brazílii, zda mu mohu doporučit někoho v Manausu do funkce honorámího konzula. Nemusel jsem váhat ani minutu a za pár měsíců byl jmenován přítel José Joaquim Marinho. V té době byl už majitelem tři kin: Cíne Ostarito, Cíne Chaplin

a Grande Otelo (Empresa de Cinemas de Arte, Ltda.) a rozhlasové stanice, a pro cestu prezidenta Václava Havla po Brazílii zajišťoval návštěvu indiánů Wai Wai severně od Manausu.

 

Odkud přišli Inkové?

Kdo vlastně byli ti Inkové a odkud přišli? Hypotéz je několik. Údajně rusovlasí Inkové, anebo snad pouze vládnoucí kasta Inků, přišla odněkud z Polynésie nebo z pacifického pobřeží kolem Pachacamaku. Nebo pocházejí z kmene Mašků v pralesích Amazonie, a možná až odněkud z okolí města Brasilia, jak mě o tom přesvědčoval profesor Reynaldo Roche v Brasílii. Nebo jejich předkové přišli z krajů jižně od jezera Titicaca. Mýty vyprávějí o první dvojici Inků, o Manco Capakovi a Mamma Octlo. Oba byli na zem vysláni samotným slunečním božstvem Inti po jeho světelných paprscích na hladinu Titicaca, či vyšli jako osmero sourozenců, čtyři bratři a čtyři sestry a současné čtyři manželské páry, z bájných jeskyní kolem Paucaritamba nedaleko Cuzka.

Jakým způsobem porcovali kámen pro své megalitické stavby a jak upravovali jejich perfektní povrch, aby do sebe zapadaly jako zabroušená zátka do skleněné láhve? Zdá se, že čím větší nepravidelnost balvanu, tím větší snaha kameníků pokořit tvar a zapracovat ho do složité mozaiky zdi. Výsledek je tak perfektní, jak praví všechny průvodci světa, že spára mezi jednotlivými kameny neexistuje ani pro vložení ostří nože. Pohled na následné stavitelské umění koloniálního období, nemluvě o našich stavbách paneláků a „umění“ našich zedníků a melouchářů, musí nám srdce naplňovat smutkem nad vývojem našeho světa. Ty balvany v Saqsayhuamanu vážící i několik desítek tun zde budou navždy jako výzva, jako ukázka lidských schopností, zatímco stovky a tisíce jiných i významných budov světa skončilo či skončí v ruinách. Jedni hovoří o zázračném řezání kamenů pocházejícím od mimozemšťanů, jiní to vysvětlují řezáním liánou podsypávanou hrubozrnným pískem. To první je fantaskní, to druhé vlastně také. Nařezat liánou celkové množství použitých kamenů by trvalo možná až dodnes, členů inckého státu bylo sice pár milionů, ale ne všichni mohli pracovat jako kameníci. Někdo je taky musel živit a zachraňovat.

 

Kondoří hlavu ulomili Španělé

Nedaleko od Saqsayhuamanu je malá svatyně Kenko - její název se však píše různě: Quenko, Q’enco, Oénkko nebo Q'enqo. Těch možností zápisu kečuánštiny je hned několik a všechny jsou správné. Lingvisté se totiž zatím neshodli a zápis jazyka Inků nesjednotili. Brání tomu jistě i velká variabilita samotné kečuánštiny, která se liší podle obrovského území jednotlivých regionů. Například cuzqueňská je podstatně jiná než quiteňská. To jsou dialekty kečuánštiny zvané quechua sureño (jižní kečua) a quichua norteño (severní kičua), kde samo slovo kečua se přepisuje podle nejnovějších trendů jako qhichwa a kichwa. Další velkou skupinou je třeba quechua ancashinga z oblasti departmentu Ancash, kde se přepisuje jako qichwa anebo quechua huanca z okolí Huancaya psaná jako qitrwa.

Uvnitř kamenné svatyně se ke mně přilepil malý indián, který si chce přivydělat jako průvodce. „Jenže já to taky trochu znám," kontruji. „Podívej se na tu stružku vytesanou do skály cikcak. Tudy veleknězi vlévali krev obětovaných lam. Dole se stružka rozděluje, vidíš, vlevo a vpravo. Když krev vteče do levé, předpovídali špatnou sklizeň, a když se krev oddělila vpravo a stekla na vyhlazený stupeň, měla být sklizeň dobrá.“ „A kde je hlava kondora a pumy?" bere iniciativu klučina. To jsem nevěděl. „Kondoří hlavu ulomili Španělé."

Bájné dvojici sourozenců a později manželů Manco Capakovi a Mamy Octlo se právě v tomto údolí podařilo zabořit posvátnou zlatou hůl od boha Intiho, jejich otce, do země. Hůlka vyrašila, což bylo božské znamení pro ukončení jejich cesty od jezera Titicaca a zahájení výstavby města, které se stalo sídlem všech Inků-vládců říše. Město v mnoha ohledech překonalo všechna tehdejší města Starého světa. Mělo kanalizaci vedenou podzemními trubkami, veřejné lázně a hygienická zařízení, dlážděná tržiště a náměstí, odkud vybíhaly čtyři silnice, nabízí se slovo výpadovky, do všech čtyř částí říše Tahuantinsuyu, Země čtyř světových stran.

 

Posvátné údolí Inků

Jenže to jsou pouze ty viditelné počiny Inků. Oni však prosluli především organizací lidské společnosti. Byli již dávno inženýři lidských duší. Každý z těch pár milionů obyvatel znal přesně své místo. Buď patřil k vyšší šlechtě zvané Dlouhé uši Ringri nebo k nižší šlechtě kuraků, k vrstvě kněží, k lidu, k zvláštním skupinám služebníků yancacona či k Vybraným ženám adlacona, z kterých se rekrutovaly i konkubíny samotného Inky. Vznikla složitá sociální pyramida vládců, kuraků, náčelníků, předáků a lidu. Každých 10 000 lidí řídilo 1331 úředníků, každý z nich znal své nadřízené jménem. Všichni nosili stejný druh oděvu lišící se pouze kvalitou materiálu. Například vikuní vlna, jedna z nejvzácnějších a nejkvalitnějších na světě, patřila výhradně Inkovi.

Cílem státu bylo, aby všichni měli práci, aby pracovali a vyráběli pro blaho státu, potažmo pro Inku. Všechno patřilo Inkovi. Ten věnoval třetinu půdy kněžím, třetinu si ponechal a třetinu rozdělil mezi lid. Každý dospělý muž dostal půdu jednoho topo (100 x 50 m) pro sebe, svou ženu a děti, tedy v naší terminologii jakýsi záhumenek. Nikdo z lidu nemohl uniknout ani tvrdému systému daňových povinností. Buď ve formě fyzické práce pro veřejné blaho na stavbě silnic, chrámů, zemědělských teras, nebo dávkami z výnosů, kdy jednu třetinu si nechával pro svoji rodinu, další třetinu odevzdával kněžím a poslední Inkovi. O tom všem se vedly složité účetní záznamy na quipu. Výběrčí daní quipu camayoc, tedy ti, kteří nosili quipu a ovládali je, procházeli celou říší. Avšak, byla-li neúroda a bída, tak se statní sýpky Inky otevřely všem.

To vše se mi honí hlavou, když obhlížím Machu Picchu s jeho vnitřní energií. Zde, a v dalších městech na východních svazcích And, žili Inkové ještě asi čtyřicet let po dobytí Cuzka Franciskem Pizarrem v roce 1535. Hiram Bingham byl první, kdo uvěřil vyprávěním místních indiánů o ztracených městech a v roce 1911 objevil Macu Picchu. A pak se v okolí postupně objevovala další města. Jen to bájné město Vilcabamba, kde sídlil Inka v neonckém období v letech 1537-1572 a partyzánsky bojoval proti dobyvatelům, stále uniká, i když párkrát se zdálo, že bylo nalezeno. Současně se za něj považuje sídlo Vilcabamba Vieja nedaleko nedávno objevené incké citadely Vitcos. Ta leží na horním toku řeky Vilcabamba, která ústí do Urubamby pár desítek kilometrů pod Machu Picchu.

(Knihu Mnislava Zeleného Atapany Na cestě za snem vydalo Nakladatelství Lidové Noviny)