Návrat na Alto Xingú

Ptal se Hynek Adámek

                          

„Nakonec jsem z Amazonie odjížděl s tím, že je to tak asi správné, protože lidi nejde zavřít do časové konzervy a říct jim, že tady budou žít jen a jen postaru," říká Mnislav Zelený Atapana, etnograf a náš největší znalec indiánských kultur v povodí Amazonky. Letos v srpnu se po 26 letech vydal znovu do oblasti horního Xingú k indiánským kmenům Yawalapiti a Kamayurá. V roce 1989, při první návštěvě, tady navázal hluboké přátelství s náčelníkem Aritanou, šaman Takuma si ho vybral za svého žáka a kmen Yawalapiti ho adoptoval jako Atapanu.

 

VĚDECKÁ PRÁCE VÁM ČÁSTEČNĚ OVLIVNILA I SOUKROMÝ ŽI­VOT. PROČ JSTE SE ROZHODL VRÁTIT SE PO TAK DLOUHÉ DOBĚ?

O návrat jsem usiloval posledních dva a půl roku. Území je ale kontro­lováno organizací na ochranu indiánů FUNAI a celá oblast je pro nere­gistrované návštěvníky prakticky uzavřená. Musel jsem žádat o ofici­ální vpuštění do zóny, vyplňovat papíry a zasílat dotazníky. Z brazilské strany mi občas odpověděli, ale vždy to mělo jediný podtext - proč tam chci jet? Nechápali, že tam nejedu za výzkumy. Že jedu navštívit svoji druhou rodinu. Pořád mne nutili, abych si založil v Brazílii nějakou právnickou osobu a na její účet asi složil spoustu peněz. Běžný postup, ale já jsem jim do těch škatulek nevlezl. Podporoval mne i sám brazilský velvyslanec v Praze, ale ani on na svůj dopis nedostal odpověď.

 

JAK JSTE TO ŘEŠIL?

Nakonec jsem odletěl bez povolení. S velkými obavami, zda se tam vůbec dostanu. Na místě se to ale postupně začalo lámat. Když se mi podařilo se s náčelníkem Aritanou rádiově spojit, začal jsem pomalu věřit, že se s Yawalapitii zase setkám.

 

V ZÁVĚREČNÉ ETAPĚ JSTE CESTOVAL OSMNÁCT HODIN AUTOBUSEM A OSM HODIN PICK-UPEM, DVĚ HODINY PLUL NA ČLUNU. CO SE VE VÁS ODEHRÁVALO, KDYŽ JSTE VIDĚL ZMĚNY V KRAJINĚ? MÍSTO PRALESA POLE, NOVÉ SILNICE.

Když člověk projíždí dnešní Brazílii, tak vlastně pořád jede obrovským staveništěm, které se rozpíná i do pralesa. Já byl navíc celou cestu ro­zechvělý. Pořád jsem měl obavy, jak mne přivítají, jestli si vzpomenou... Tím jsem potlačoval ostatní věci. Měl jsem velký strach, jak to dopad­ne. Jestli mne poznají, jestli se budou se mnou bavit. Jestli mne ještě přijmou mezi sebe. Pod tímto tlakem bylo vše ostatní druhořadé. A po­vzdech nad tím, jak to tady vypadalo kdysi? Zkrátka jsem to bral tak, že to, co dnes vidím přes zaprášené sklo džípu, je realita a nepřemýšlel jsem nad tím.

Vše ze mne spadlo, až když jsme přijeli do Ipatsu, vesnice Kuikurů. Dorazili jsme na začátek sportovních her indiánů horního Xingú. Davy slavnostně namalovaných indiánů a indiánek z deseti kmenů, největší sláva široko daleko.

 

ČAS SE ZASTAVIL?

Přesně tak. Měl jsem pocit, že jsem se zase ve vteřině ocitnul o stovky let zpět. Ale zá­roveň jako by to někdo zařídil. Spatřil jsem Aritanu, náčelníka Yawalapitiů s jeho že­nou Timayu, náčelníka Kuikurů Afukaku. Támhle stáli přátelé Waripirá a Ewelupe. Vůbec se nezměnili. A já jako bych odešel včera a dnes se vrátil.

 

NĚKDO BERE ŽIVOTNÍ UDÁLOSTI Z MI­NULOSTI ZA UZAVŘENÉ A TAKOVÝCH SETKÁNÍ SE BOJÍ.

Já jsem to prožíval. Byl jsem zase „doma" Následoval návrat do vesnice Aritany k Yawalapitiům. Opět jsem seděl v náčelnické maloce a sny se změnily ve skutečnost.

A to mi brzy Aritana oznámil, že za pár dnů pojedeme na pohřební slavnost mého přítele šamana Takumy ze sousedního kmene Kamayurá. Nechápal jsem. Jak jsem se jen sám dokázal strefit do těchto dnů? To nebyla náhoda! Už mi bylo jasné, že duch zemřelého chtěl, abych přijel a důstojně se s ním rozloučil. To vysvětlovalo všechny peripetie kolem cesty. Přítel Takuma nezapomněl.

 

JAK SE ZMĚNIL JEJICH ŽIVOT PO VÍC NEŽ ČTVRT STOLETÍ?

Díval jsem se pozorně, protože takový střet civilizací mne zajímá. Zase jsem viděl stejné obřady jako kdysi. Pořád se tu žije ve velkých rodin­ných chýších - malokách. Všechno jako tisíc let nazpátek. Na druhé straně tady mladí měli lepší mobil než já. Byly tu motorky a traktory, v každé domácnosti lednička a televize. Po této stránce mají všechny výdobytky civilizace a s tím žijí v oblasti, kde tisíc kilometrů vlevo a vpravo není mic jiného než divočina.

 

NEVĚŘÍM, ŽE JE NELÁKÁ VYRAZIT TAM, KDE DIVOČINA KONČÍ.

Ale samozřejmě, že to na ně padá... na mladé kluky, když v místní „in­ternetové kavárně" šmejdí po světě, surfují, hrají hry a vidí svět okolo. Večer koukají na televizi a jejich duše si říká: „Co s tím?" Lákadla naší civilizace jsou úděsná, ale její realitu člověk pochopí, až když v ní žije.

Od začátku mě strašilo pomyšlení, co potkám. A když jsem viděl, co zde všechno je, tak jsem si říkal, to je šílené, jak se i tento ráj změnil. Před 26 lety tu nebylo z naší civilizace skoro nic. Ani já jsem neměl mobil a najednou takový šílený skok.

 

JAK TO PŘIJÍMAJÍ DŘÍVE NAROZENÍ?

Stará generace, to jsou neochvějní tradicionalisté. Ano, mají mobil jako já, ale nechodí do „kavárny", nesurfují po internetu. Telefon mají pro nejnutnější potřebu. Lednici si pořídili - hodí se. Televizi si pustí, ale v devět večer generátor doblafá a jde se spát. V sobě mají 1000 let tradic, a tak jsou opravdu neochvějní. O náš svět zájem nemají, jsou nezlomní. U mladé generace je to tak napůl. Pár z nich už žije i ve městě Canarana, 350 kilometrů na jih. Mají tam třeba krámek s ručními vý­robky, spolupracují se státními institucemi na indiánské problematice.

 

A KDYŽ JSTE SE S NIMI NA TOTO TÉMA BAVIL?

Vždy nejdřív padla otázka: „Chceš tady žít, anebo ne?“ Odpovídali: „Jasně že tady. Tady se mi líbí.“ To byl nepředstavitelný zážitek, který mi dopřála zdejší nová generace mladých indiánů. Shodli se, že to je všechno díky Aritanově výchově. Od narození jim vštěpuje, že když bu­dou žít tady, budou uchránění od negativ a zel, která vidí třeba v televi­zi. Přepadení, vraždy, terorismus. Tady z toho nemají nic, jen absolutní ticho a klid. Žádné převraty, žádné vojenské akce, žádné krádeže a lži.

Aritana jim říká: Oceňujte klid a mír. Uvědomte si, že když budete žít tady, tak pořád budete mít hodnotu, za kterou budete obdivovaní.

Když půjdete do města, tak budete jedni z milionů. Nemůžete ničím konkurovat. Když tam budete tančit naše tance, budou se smát. Roz­plynete se v obrovském davu.

 

DYNAMICKÝ SVĚT KOLEM ZVYŠUJE CENU JEJICH KLIDNÉHO VESMÍRU.

Je to zajímavá kombinace, kterou to Aritana vyřešil. Velice rychle mu do­šly souvislosti našeho a jejich světa. Hodnota jejich světa, hodnota každé­ho mladého kluka je u nich doma Ne ve městech. Oni to pochopili, a když jsem viděl, jak prožívají oslavy, když se malují, jak se vyžívají v pohřebních slavnostech (pozor, pohřební slavnosti mají indiáni veselé, ne smutné), bylo jasné že doma vidí krásné namalované holky, tam si budují svoji pozi­ci do budoucna. Zápasy, hra na flétnu atd. To vytváří jejich životní styl.

 

JAK PROBÍHAL KUARUP - LOUČENÍ S DUŠÍ ZEMŘELÉHO ŠAMANA TAKUMY?

Kuarup je sice loučení se zemřelým, ale zároveň je to i veselý obřad. Zcela nahý jen s ramenními péřovými ozdobami bývá nebožtík pocho­ván asi do hloubky dva a půl metru. Kolem pohřebiště je vybudován z kůlů Dům mrtvých, kde má symbolicky přebývat po celý rok. To je loučení s fyzickou schránkou mrtvého. Druhá část kuarupu pokra­čuje asi po roce, kdy dochází k mnohem větším slavnostem, protože se účastníci loučí s jeho duší před cestou do záhrobí. A to je mnohem důležitější.

Duše zemřelých kolem stále poletují a svádějí živé osoby k sobě. Indiánské slavnosti s hudbou dlouhých fléten, tanci, zápasy huká huká musí duše zemřelých přesvědčit a přinutit je, aby konečně odešly do zá­hrobí a přestaly lidem třeba i škodit. Centrální symbol duše mrtvého je velký špalek, kuarup, který je vyzdoben ozdobami zemřelého ze šne­čích ulit a peří a pomalován tradičními vzory.

Když jsme na pohřební slavnosti za šamana Takumu dorazili, byl jeho syn, současný náčelník Kotoque, mou přítomností tak nadšen, že mi nabídl místo v Domě mužů vyhrazené jen pro indiánské vůdce, stařešiny a šamany z celého regionu Alto Xingú. Velká čest, které se žádnému bělochovi nedostalo. Vedle mne seděli náčelníci a šamani z Národního parku Xingú. Sledoval jsem třídenní rituály, obřady plné barev a péřových ozdob stovek tanečníků a zápasníků, kteří se sjeli z deseti okolních kmenů, aby složili Takumovi hold.

 

CO BYLA PRO VÁS NEJVĚTŠÍ ZMĚNA OD ROKU 1989?

Nevím, protože já jsem spíš oceňoval, že bydlí stejně, staví si pořád stejné domy a spí v sítích. Loví ryby a zpracovávají maniok. Zkrátka, že ten základní způsob života nezměnili. Pro mne jako etnografa bylo objevné, že přes vpád výdobytků civilizace si zachovali svůj způsob života. Když se chtějí najíst, tak musí na ryby. Každý se musí starat o sebe, ať už je to náčelník, nebo kdokoliv jiný. Když nic nenaloví, tak nic nemá a jeden, dva dny nejí.

 

A NÁVŠTĚVY Z JINÉHO SVĚTA?

Velmi, velmi omezené a organizované. Musíte složit velké peníze na poplatky a pak k nim můžete jet a dívat se. Brazílie si xingúskou ob­last hýčká, je to svým způsobem výkladní skříň, protože její obyvatelé mají co ukazovat. Jsou to tisíce let staré obřady nesmírně atraktivní po taneční a hudební stránce a neskutečně barevné.

 

KOLIK JSTE LETOS PŘIVEZL MATERIÁLU DO SVÝCH SBÍREK?

Opravdu hodně, ale to se nedá měřit na kila. Je to trochu jiné než na­příklad sbírky v éře Emila Holuba. Jsou to většinou lehké věci, jako třeba slavnostní péřová čelenka, která moc neváží.

 

BUDE JE MOŽNÉ NĚKDE SPATŘIT?

Momentálně u mne na půdě (smích), ale vážně, já už patnáct let bojuji o to, aby mé exponáty šlo někde vystavit, zatím se ale nedaří. Mám jasno - všechny svoje sbírky věnuji tomu, kdo je bude prezentovat, vystavovat a bude se o ně v budoucnu starat. Musí to přece být k něčemu, pro lidi, nemá smysl uchovávat takové bohatství jen pro úzký okruh odborní­ků. Hledám v republice muzeum, kde by chtěli můj projekt realizovat. Párkrát to vypadalo nadějně, ale nakonec vše skončilo na nevhodném prostoru, nedostatku financí a už jsem stál zase na začátku. Teďse sna­žíme s jedním muzeem vytvořit Centrum amazonských studií, kde by bylo všechno pod jednou střechou. Geografie, klimatologie, lingvistika, rozsáhlá fotobanka, filmové záznamy... Věnoval bych jim celou svou obrovskou knihovnu, vše zadarmo. Tak snad se to povede.

 

ODJÍŽDĚL JSTE Z HORNÍHO XINGÚ PO MĚSÍCI POBYTU.

Když jsem oznámil, kdy odjedu, Aritana se na mne zadíval a řekl: „Za tři týdny je další kuarup tvého kamaráda Tuhopesého. Odjeď později."

Tak jsem mu odpověděl: „Aritano, jsme v období, kdy budou samé důležité pohřební slavnosti. Už jsme ve věku, kdy se nás to bude pokaž­dé týkat. To bych tady mohl být napořád." Jen se usmál a uznal, že teď jsme na řadě my.