Kontinuita kmene

Mnislav Zelený, kmenovým jménem Atapana, strávil jako cestovatel a etnolog řadu let mezi jihoamerickými indiány. Přiblížil nám uspo­řádání kmene, jeho hodnoty i roli vůdce. Jakkoliv se naše moderní civilizace od těchto tradičních seskupení liší, v mnoha ohledech se mohou dnešní lídři firem u indiánů inspirovat.

 

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi naší civilizací a kmenovým životem?

Naše civilizace se od neolitické revoluce zaměřuje na akumulaci, ať majetku, moci nebo čehokoliv jiného. Prapůvodně ale taková pod­stata člověka nebyla - žil přítom­ností, o budoucnost se mu posta­ralo jeho životní prostředí. Proto o takových lidských kulturách mluvíme jako o přírodních náro­dech, u nich se tato přirozenost zachovala.

Při srovnávání takto odlišných civilizací si musíme uvědomit, jak těžké je hledat pravdu. Pravda je totiž dána naším prostředím, je uzpůsobena tím, co nám pomáhá přežít. Jsme tady proto, abychom přežili a dali život další generaci. Zatímco my pořád hledíme do budoucnosti, přírodní národy si uvědomují minulost a kontinuitu, na kterou my často zapomínáme. To už nemůžeme úplně změnit, ale mohli bychom se zamyslet a připomenout si starou moudrost: „Kdo nezná svoji minulost, nemů­že poznat svou budoucnost.“ Pokud nemáte kontinuitu, trochu se ztrá­cíte a žijete ve vzduchoprázdnu.

 

V čem taková kontinuita spočívá?

Naše myšlenka přežití spočívá v tom, že chceme žít co nejdéle a nejspokojeněji. U přírodních národů ale nejde o přežití jednot­livce, nýbrž o kontinuitu celé komunity a jejího vědění. To pro nás někdy může znít až krutě, jenže příroda sama je někdy krutá. Nemůžete spoléhat ve všem na druhé, každý se musí umět posta­rat sám o sebe. Neznamená to, že by si vůbec nepomáhali, oni při sobě stojí - ale nemůžete si dovo­lit obtěžovat ostatní banalitami. Pomoc vám nabídnou, jen když jde o vážnou věc, a nedávají najevo lítost. Zato my jsme zvyklí žádat

pomoc a podporu kvůli každé prkotině.

„Moje“ indiánské kmeny si kme­novou kontinuitu předků připo­mínají svými jmény. Náčelník Aritana mi jednou vysvětlil, že už se takto nejmenuje. Předal své jméno v určitém okamžiku vnukovi, který ho později zase předá dál, a sám přijal jména svých dědů a pradědů. Tato nádherná kontinuita jména trvá i stovky let a indián, i když nemá kdovíjaký majetek, má skrze rod zajištěnou i budoucnost.

 

Majetek tedy patří k těm hlavním věcem, které nás odlišují?

Naše kultura je zaměřená na ma­teriálno. Při takové jednostranné orientaci trpí duchovní a duševní podstata člověka. Komunita je na­víc postavená na vztazích - tedy na duchovním rozměru, bez něj žádnou komunitu vytvořit nemů­žeme. V přírodě je přežití mnohem tvrdší a naléhavější, a potřeba komunity je proto dána i z těchto přirozených důvodů. U indiánských kmenů neexistuje, že by se někdo nad jiné vyvyšoval. Jejich náčelník nevládne skrze imperativ, ale svou přirozenou autoritou, vlastně má minimální privilegia, zato řadu povinností. Má respekt, protože je nejmocnější po fyzické i duchovní stránce. Pokud chce, aby se začalo stavět, nezahájí to tak, že by dal rozkaz, ale jako první jde a začne kopat. Podobně do války by ostatní nehnal příkazem, ale sám se začne malovat válečnými barvami.

 

Jak se náčelník volí?

Existují k tomu určité predispozice. Částečně to může být přesvědčení, že dobrý náčelník nebo šaman by mohl mít dobré syny. Nicméně samotná rodová tradice nestačí. Dotyčný musí opravdu prokázat, že je nejlepší - vyhranými zápasy a svými činy. Při samotných „volbách“ to nefunguje tak, že by se bil v prsa a něco sliboval. Už za sebou má určité skutky a ostatní vědí, co dokázal a co mohou očekávat. Je to tedy velmi čistý, transparentní přístup. U nás na volbě panovníka nestojí naše živo­ty. Pokud bychom si zvolili idioty, prostě to pár let přežijeme. Máme střechu nad hlavou a co jíst, takže nás to v podstatě zase tolik netrá­pí. Pro ně je to ale doslova životně důležité. Mít nejlepšího náčelníka je záruka existence. Zároveň se ale dál musí starat i o živobytí vlastní rodiny, nemůže si nároko­vat výhody oproti ostatním a právě z toho vyplývá ta velká autorita. Náčelník musí být moudrý, schop­ný, zkušený, ale zároveň pokorný. Nevidíte, že by se povyšoval nad ostatní. Ale poznáte, že má silné charisma.

 

Může se stát, že někdo s náčelníkem nesouhlasí?

To se samozřejmě stát může. Pokud se ale k něčemu rozhodne, ostatní jeho volbu nezkoumají a nezpochybňují. Jsou zkrátka přirozeně loajální a předpokládají, že k tomu má dobrý důvod. Všichni si uvědomují, že kdyby situace nějak zneužívali, oslabovali by existenci komunity. Kdo jde proti komunitě, jde proti sobě. Tohle chápání spojenectví mi brání, abych komunitu zneužíval. Vůdce komunity takovou situaci ale ne­vytvoří křikem nebo hulvátským prosazováním moci - takové chování neznají. Naopak je zvy­kem mluvit tiše, komunita funguje harmonicky a poklidně.

 

U jakého kmene jste konkrétně žil?

Za celé roky to byly desítky růz­ných kmenů, jezdím do Amazonie a jednou žiju s těmi, potom zase s jinými. Teď jsem se vracel po šestadvaceti letech k Jawalapitiům a Kamajarům, předloni po čtyřiceti letech ke Kofánům, takže můžu srovnávat, jak jejich společnosti fungují dnes a jestli jsou pozna­menané naší civilizací.

 

Možná je to hloupá otázka - ale máte i příklady kmenů, které nefungovaly dobře?

Ale samozřejmě. Dobře fungující komunita se vyznačuje určitou strukturou. Má jak vedení politic­ké, tedy náčelníka, tak duchovní, šamana. Pokud by tyto dvě osob­nosti nebyly dost silné a neměly přirozenou autoritu, komunita by se začala rozpadat. Když do takové situace vstoupí naše dravá mo­derní civilizace, může k takovému rozpadu dojít rychle. Jestliže ale lidé svým vůdcům věří, nenechají se zlákat zrcátky, penězi a televizí. Konkrétně u Aritany už jsem viděl, že kmen má televizi a mobily. Zhrozil jsem se, protože tím je většinou zlikvidujeme. Tady ale ne. Mladí mi řekli, že Aritana je vede k tomu, aby si uvědomili, jak je pro ně život v této komunitě dobrý. Když je pevná struktura a vedení, komunita má dost síly přežít i nárazy zvenčí.

 

Dalo by se říct, že každá technologie může být dobrý sluha, ale zlý pán.

Každý vynález je kontraproduk­tivní. Všechno se teoreticky může obrátit proti nám, ale většinou na to přicházíme až po letech. Obecně se dá říci, že nám vědecký výzkum na jedné straně sice pomá­há, ale na druhé vlastně - a jakoby paradoxně - vede ke zkáze lidstva. Všechno, co vymyslíme, totiž vy­chází z nás, ne z přírody. Mysl při­chází na různé úhybné manévry: jak něco získat, něčeho dosáhnout. A tím často jdeme proti základním přírodním zákonitostem. Civiliza­ce je plná pokusů a omylů, pořád musíme zkoušet znova a znova.

Je přirozené, že to, co jde nahoru, půjde časem dolů. To je základní historické ponaučení, ale lidé jsou často nepoučitelní a opakují totéž pořád dokola.

 

Naše civilizace se svou materiální úrovní neustále posouvá - v uvozov­kách - nahoru, ale některé kmeny po tisíciletí tomuto typu civilizačního vývoje odolávají. My na ně třeba i hledíme spatra, že si musí vystačit s málem, ale co když ta jejich civili­zace tu naši nakonec přežije?

Přesně tohle pořád říkám. Například amazonské kmeny se udržují ve stejném životní stylu třeba už čtyři nebo pět tisíc let. A co se za tu dobu stalo tady? Padl Egypt, Sumerská říše, řecká civilizace, Římská říše, německá Třetí říše, Sovětský svaz,... A u nich se skoro nic nezměnilo. Jenže my chceme žít čím dál lépe a radostněji, toužíme stále něco mít. My se jim posmíváme, že mají málo a žijí ze dne na den, ale jim to nevadí - zkrátka žijí dneškem. My pořád plánujeme budoucnost, ať v podobně socialistické pětilet­ky nebo každoročního rozpočtu, až nám dnešek uniká mezi prsty.

 

Když to ale vezmeme z naší reality, dá se vůbec v této situaci žít v přítomnosti?

Je to velice těžké. Nemůžu vám dát jasné rady, ale občas se tak žije nebo žilo i tady u nás. Když přijedete třeba do Jizerských hor, starší lidé vás pozvou: „Přijď pobejt.“ Jde o to, že se člověk zastaví, zklidní, popovídá si...

Přitom vám leckdy i přijdou zajímavé myšlenky. Nebo si prostě řeknete, že trávíte čas příjemně a život není špatný. My máme obecně hrozně šílené tempo, všechno nás honí. Přitom nemu­síte nikam daleko, stačí navštívit nějakou zapadlou vesničku a vidíte, že tempo je mnohem klidnější, podobně jako kdysi žili naši pra­rodiče nebo praprarodiče.

 

Něco z toho tradičního, pomalejšího života si tedy taky můžeme vzít pro sebe?

Ano a zároveň klidnějším životem můžeme trochu zmenšit tu stopu, kterou na téhle zemi zanecháváme. Učíme se lépe cítit se svým okolím a vidíme, jak ho zatěžujeme. Tako­vý indián Zemi prakticky nezatě­žuje, nechává po sobě jen organic­ké odpadky, které se rychle rozloží. Možná se to zdá jako podružnost, když si řekneme, že omezíme umělohmotné odpadky, ale velké změny začínají drobnostmi. Pro mě jsou symbolem naší civilizace všudypřítomné plastové pytlíky, které všechno zahlcují. Jsou uži­tečné, ale zdaleka jich nepotřebu­jeme pořád tolik. Stejně jako se klimatizace stala znakem luxusu a naprosto kontraproduktivním výsledkem jsou vymražené kance­láře a dopravní prostředky.

 

Kmen a jeho hodnoty

 

Jak velký vlastně může být kmen? Kolik lidí ještě zvládne jeden náčelník vést?

To je různé. V Amazonii mají kme­ny většinou sto, dvě stě nebo tři sta lidí. Pokud počet dosáhne nějakých čtyř nebo pěti set, už se většinou dělí. A jde i o to, že okolí jednoduše neuživí tolik lidí. Například u indiá­nů Yekwana má celý kmen, celé etnikum, na šest tisíc příslušníků, ale žije zhruba v padesáti samo­statných osadách. Každá má svého náčelníka a šamana a jenom jednou za čas se vedení setkává, aby pro­brali společná témata. Můžete to vidět i u nás, když se menší firma rozrůstá, s počtem více stovek lidí vždycky začínají problémy. Struk­tura se začíná různě dělit a u rodin­ných firem se často stává, že děti na rozdíl od otce zakladatele už je neudrží pod kontrolou.

 

Jak se liší hodnoty jednotlivých kmenů?

Ty základní jsou stejné. U přírod­ních národů se velice podobaly, ať šlo o Amazonii, prérijní indiány, dřívější komunity v Africe nebo v Austrálii. Spojuje je soulad s pří­rodou, tu v mnoha ohledech napo­dobují, například kopírují chování zvířat. Pochopitelně se liší jejich vzhled, obřady a rituály, ale jejich vztah k životu a smrti je v zásadě tentýž. Smrt se považuje za součást života a pro všechny tyto národy je společný vztah k duchovnu, které vás na smrt připravuje. S tím souvisí pokora člověka. My místo ní uznáváme naopak dravost, někdy až bezohlednou, ale ta se časem obrací proti nám.

 

Jak vypadá organizace práce? Kmen o pár stovkách lidí už je vlastně tako­vá středně velká firma.

Spousta činností se dělá společně - například lov, kácení lesa, stavě­ní budov. Potom jsou samostatné, řekněme rodinné aktivity. Díky po staletí předávaným tradicím náčel­ník a šaman ví, jaké jsou správné postupy, jak se chránit před nebez­pečím a podobně. Na základě těchto zkušeností potom práci organizuje. Pokyn může vypadat třeba tak, že se začne malovat - například kácení lesa má své ty­pické způsoby malování a vesnice se tedy bez shonu dovídá předem, co se chystá. Teprve později přijde konkrétní pokyn k zahájení práce.

 

Naše představa kmene bývá dost neindividualistická, je to tak?

Identické malování, zdobení a oděvy se týkají společných aktivit a rituálů, ale civilně takhle nevypadají. Taky mají různé pova­hové vlastnosti. Obecně jsou ale hodně společenští, rádi si vyprá­vějí a vtipkují. Muži si s oblibou povídají o ženách a ženy o mužích, vztahy a milostný život jsou vděčné a důležité téma.

Nepředstavujte si kmen jako stádo ovcí, každý má svou individualitu. Krása tkví v tom, že současně s ní funguje i loajalita a komunitní duch. Když se u nás za komunismu budoval kolektivismus, bylo to nu­cené. V rámci kmene vím, že mám svou svobodu, ale chci být součástí kolektivu, protože chápu, jaký to pro mě má smysl. Zároveň si ale uvědomujeme, že všichni nemůžou být stejní a mít přístup ke všemu. My se snažíme o zdánlivě rovnostářskou společnost, ale taková řecká demokracie se nikdy nevztahovala na všechny. V rámci kmene se ví, že ne všichni jsou na tom stejně, ale to jim nebrání ve vzájemném respektu a pone­chání osobního prostoru druhým.