Pro diplomku do džungle

Poněkud nezvyklým způsobem završil své studium třicetiletý čes­ký etnolog Mnislav Zelený: v džungli mezi ecuadorskými a později peruánskými Indiány, je­jichž zvyky, historie, mravy budou tvořit náplň jeho diplomové prá­ce. Nebyla to ostatně jeho prvá cesta. „Já za Indiány jezdím už odjakživa," říká a myslí tím nespočet výprav, které si vysnil jako kluk i tu první cestu oprav­dickou, při níž projel jihoameric­ký kontinent od Brazílie až po Mexiko. Tehdy si vytypoval místa, na která se vydal koncem před­minulého roku za hlubším průzkumem. Říká se mu stacionární, ale nepleťte se: žít mezi Indiány ne­znamená se prostě sebrat a na­stěhovat se k nim. Když pomineme léta hlubokého zájmu a velké pí­le, pak jen v samotné roční vý­pravě padly první čtyři měsíce na trpělivé studium místa, do které­ho se chystal jet. Studium, které nemohl podniknout nikde jinde než v knihovně hlavního města Peru, Limě.

Nebyl prvním bělochem, který navštívil odlehlá místa na pomezí peruánsko-bolivijských hranic, kde žijí primitivní indiánské kmeny. Předešlo jej pár misionářů a zvlášť podnikavých obchodníků. Ale byl první, kdo v těchto konči­nách, deset dní plavby kánoí od nejbližší civilizace, dělal etnolo­gický průzkum.

Salvajes, divocí Indiáni, nemají bělochy příliš v lásce. „Těžko jsem jim mohl říci, že jsem je přijel zkoumat, musel jsem vy­stupovat jako lékař, aby mě ne­chali žít v jejich blízkosti." Vy­zbrojen léky, především penicilí­nem, a znalostí základních „sa­maritánských" úkonů, léčil chřip­ky, kašel, spálu, spalničky a další choroby.

Kašel a chřipka však nejsou největší civilizační neduhy, které sem běloši zanesli. Zdaleka nej­vážnější je problém alkoholismu. Přestože se jedná o oblasti, které byly kolonizovány až v souvislosti s kaučukovou horečkou, tedy na počátku našeho století, mizerný alkohol nejhorší kvality, který ob­chodníci Indiánům prodávají a po kterém nezřídka slepnou, vede k stále větší degeneraci. Přísluš­níků kmene Huarayů, u kterých Mnislav Zelený pobýval, bylo v šestnáctém století přes 300 000. Dnes je jich sotva tři sta.

Slovo civilizace tady opravdu vyvolává smíšené pocity. Od doby, kdy je misionáři přesvědčili, že vypadají jako divoši, přestali mnozí Indiáni nosit tuniky z lýka a koupili si odrané kalhoty a roz­trhané košile. Základní potravou Huarayů je banán. Různě upravovaný se jí každý den. Teprve potom přijde maso z lovu, na který se muži vy­pravují obvykle jednou týdně, a plody, housenky a další potrava, kterou nasbírají ženy. Huarayové neznají totem, věří ve zlé duchy, z nichž část sídlí v řece, část v džungli, část za kopcem. Čin­nost zlých duchů reguluje kouzel­ník, který také obstarává kontakt se zemřelými.        

Kouzelník však také léčí a jeho přičiněním zažil Mnislav Zelený nejhorší chvilky z celé své cesty. Nic netuše uzdravil starého In­diána, kterému kouzelník sdělil, že zlý duch je příliš silný a ne­chce si dát říci. Kouzelník oka­mžitě zařadil českého etnologa na černou listinu. „Nevěděl jsem, co se děje, Indiáni se mi začali vyhýbat, neodpovídali mi a vznik­la taková divná atmosféra, že jsem se začal bát; rok přede mnou v těchto končinách zahy­nul Francouz a Švýcar. Pomoc však přišla zcela nečekaně pří­mo od náčelníka, který mi vysvět­lil, co se stalo. Takže nezbývalo než udělat u kouzelníka ofciální návštěvu a přinést mu dary."

Huarayové však neděkují, ani to slovo neznají, stejně jako ne­znají pojem vděčnosti. Vyznávají zásadu: Když mi chceš pomoci, pomoz, ale nic za to nečekej. Také se vzajemně nezdraví, a když se dva Indiáni potkají v džungli, zeptají se jeden druhé­ho kam jde a pro co jde.

Jsou však žárliví. Už v útlém věku se jim dostává zasvěcení ve věcech lásky, záhy se žení a vdá­vají bez ceremonielu a velkých slov (jednoho dne se přestěhuje ona k němu nebo on k ní a sňa­tek je uzavřen). Nevěra se ne­trestá, pokud není žalobce. Když si však oklamaný partner stěžuje, řeší se celá událost na radě star­ších, která si povolá zúčastněné strany a snaží se jim domluvit. Milenci, kteří odmítají poslech­nout a vrátit se ke svým „zákon­ným" druhům, však obvykle volí odchod a usazují se na jiné řece.

Nejobtížnější úkol, před který byl Mnislav Zelený postaven, bylo zjistit jejich věk. Pokud přežijí nejnebezpečnější údobí - mezi prvním a třetím rokem — dožívají se průměrně věku kolem čtyřicít­ky. Existují však i starci a stařeny, kterým je osmdesát. Určit to přes­ně je však nemožné, protože si své stáří nepočítají a jedinou po­můckou jsou jejich vzpomínky na různé přírodní katastrofy, jejichž přesný letopočet je pak nutné ověřit ve městě.

Takové tedy bylo postgraduální studium Mnislava Zeleného. Kaž­dý den ordinoval, chodil s Indiá­ny na lov, do džungle, na pole, denně trávil několik hodin tím, že si s nimi povídal a večer při svíč­ce si psal poznámky a připravo­val program na příští den. Sbí­ral také předměty všednodenní potřeby, fotografoval. Výsledky své práce vystavuje v Náprstkově muzeu do konce února.

 

Jiří Janoušek