Od ayahuasky ke ztrátě duše

Šaman - to je hezké a médii masírované slovo. Ale kdo jím vlastně je? Jde o léčitele, věštce, kněze, obětníka, čaroděje? Anebo o kejklíře, psychopata, neurotika, šarlatána? Nesčetné zástupy etnografů i religionistů si na výkladu širokého - a mnohdy dosti zmotaného - fenoménu, pro nějž se vžilo označení šamanismus, zlámaly hroty per.
Šaman je každopádně společensky důležitou osobou, která po zasvěcení (iniciaci) dokáže komunikovat s vyšší mocí: s duchy, bohy, mrtvými, a to díky extatické zkušenosti. „Šamanismus je stav mysli, způsob nazírání, je to vlastně nejstarší duchovní disciplína obsahující poznání světa i snahu o ovlivňování přírodních sil ve svůj prospěch,“ píše Mnislav Zelený-Atapana, jenž má terénní zkušenosti z Amazonie. Autor dnes už nedostupné Indiánské encyklopedie (1994) si nezadal snadný úkol. V šamanistickém lexikonu chce Atapana na 288 stranách vysvětlit pojmy z antropologie, etnobotaniky i psychiatrie, tudíž musí být nutně výběrový.
Hlavní potíž tkví v nesourodosti hesel, kdy na jedné straně dostáváme systematický výklad a jinde jen drobty či výtah z vlastního deníku. Něco podobného se dá říci o pramenech: Zelený odkazuje na klasiky typu Czaplické (Sibiř), Reichela Dolmatoffa (Amazonie) či Wassona (houbičky Mazatéků), ale stejně přistupuje i k vědeckými kruhy odmítnutým badatelům Harnerovi (od Šuárů k neošamanismu) nebo Narbymu (vazby na DNA). Není to špatně, ale kritičtější přístup by si užitečná a čtivá kniha - pakliže chce býti skutečnou encyklopedií - měla zachovat.

Malá encyklopedie šamanismu
Mnislav Zelený-Atapana Vydalo nakladatelství Libri, Praha 2007, 288 stran.

 

Martin Rychlík