Rozpad indiánského světa lze jen zpomalit

Jaká je pozice výzkumníka, který přijede mezi indiány Yekwana do pralesa? „Každý antropolog musí řešit dilema, jestli je vlastně správné mezi ně vstupovat. Studentům zdůrazňuji - nejedete tam kvůli doktorské práci, ale na základě jejich žádosti, vysvětluje Mnislav Zelený-Atapana, „dělat pro ně, třeba to, oč mě stařešina Germán požádal.“

A o co vás požádal?
Řekl, že mladí už se nezajímají o to, co znají staří, a že by byl rád, aby někdo, než odejde, jeho vědomosti zaznamenal. Seznam magických a medicinálních bylin i s herbářem přeložíme do španělštiny a příště přivezeme. Je pro ně. Oni nechtějí, aby se o nich psalo někde venku, bojí se přílivu vědců i turistů. Moc dobře vědí, že kdyby se u nich objevil třeba lék na AIDS, byl by to jejich konec.

Čeští studenti tam získají obrovské zkušenosti. Vždyť stráví v pralese dva měsíce...
Pochopitelně, že budou také publikovat, ale hlavně se jim otevře Amazonie, kterou znají dosud jen z obrázků. A to já právě chci, aby se zrodili noví nadšenci pro Amazonii a táhli tu káru dál. A musím potvrdit, že to, co tam ti studenti předvádějí, není vědecké nadšení, jsou tam jak utržení z řetězu! Protože to, co tam vidí, je něco neuvěřitelného.

A vy se snažíte zachránit jednu vesnici před civilizací?
Vybral jsem si jednu osadu. Na víc nemáme sílu. A proč právě tuto? Už nemá svého šamana, který nejen léčí, ale hlavně udržuje a brání komunitu vnitřně a vychovává další generaci k obraně svého kmene. Bez něj je tudíž rozpad společnosti daleko rychlejší. My bychom chtěli ten rozpad maličko zpomalit.

Zcela zabránit mu nemůžete?
Nemůžeme. Tady už prostě není návratu. Zpomalit ano. Možná. S tím, že tam budeme nějak fungovat, pomáhat náčelníkovi Denisovi udržovat autoritu. Teď mám v hlavě ještě jeden velký projekt. Už i indiáni vidí, jak jim tu hynou například želvy, přijedou rybáři a vychytají jim ryby. Moje idea je provést základní výzkum jejich zatím panenského lesa a že oni pak na základě našich výsledků a právní pomoci vyhlásí část svého území za řekou Nicharé za „posvátný les“. Zůstane nedotčeným rezervoárem přírody a nebude se v něm ani lovit. Proto organizuji i adopci indiánských dětí, což obnáší směšných 350 dolarů ročně a jim to umožní studovat ve městě zemědělské školy, pak se vrátit a začít les chránit. Možná je to však neuskutečnitelná vize, zvlášť bez jakékoli podpory, grantu či sponzora. Naštěstí občas pomohou malé firmy mých kamarádů.

A jaký je osud jiných vesnic, kterým nikdo nepomáhá?
Hlavně v okrajových částech Amazonie už vše děsivě likvidují a válcují peníze. Indián nemá sílu bránit se naší civilizaci, která je hrozná, ale láká na spoustu pozlátek. Vždyť i my jim propadáme, natož indián, který je jak dítě. Takže tam se to rychle rozpadá, indiáni odjíždějí do města, z žen se stávají prostitutky a muži kradou, protože se v našem světě neumějí pohybovat, je vzdálený tisíce let... Zato v lesích nahoře nad našimi indiánskými přáteli pořád ještě žijí i divocí indiáni. A ti potřebují chránit. K těm vůbec ani nechceme jít, ať zůstanou co nejdéle sami.


Eva Bobůrková