Po návratu Cotopaxi

Po ročním pobytu v Jižní Ameri­ce se vrátil ing. MNISLAV ZELE­NÝ, vedoucí československé expe­dice COTOPAXI. Žil v Ecuadoru a Peru, kde se věnoval etnografickému výzkumu.

 

Přijel jste domů jako poslední účastník expedice. Jak se vám poda­řilo splnit odborný program?

Etnografický program expedice za­vedl mne a kameramana Poláka do pralesní oblasti k ecuadorským In­diánům. Po desetidenní plavbě po růz­ných řekách a usilovném pátrání po indiánské vesnici jsme objevili kmen Kofánů, poměrně málo známý. Jeho příslušníci bývali vynikající váleční­ci, ale prosluli i velkou nedůvěrou ke všem cizincům. Zprvu se nám nepo­dařilo proniknout až do jejich osady, vyhostili nás na samý okraj jejich území. Usilovně jsme přemýšleli, jak s nimi navázat kontakt. Nakonec jsme zvolili postup náročný na čas, ale úspěšný. Vzali jsme si kanoe a začali sbírat dřevo z naplavenin. Když byla loď plná, zajeli jsme k vesnici a dřevo na břehu vyložili.

 

Jak na váš čin reagovali Indiáni?

Řekl bych, že byli doslova šoková­ni. To se jim ještě nestalo, aby cizin­ci vykonali tak čistě ženskou práci a darovali kmeni dřevo. Pozorovali nás mlčky skulinami svých chýší, nikdo z nich nám neřekl jediné slovo. Pak jsme změnili profesi a přivezli In­diánům vodu. A to už došlo k první­mu rozhovoru a prvnímu pozvání do vesnice. Indiáni nám nabídli domác­ky vyrobenou kořalku tzetzepe a při­jali nás za své hosty.

 

Takže teprve potom jste mohli za­čít výzkumné práce?

Ano. Snažili jsme se co nejdůkladněji poznat život obyvatel vesnice. Řídili jsme se přitom zásadou, že fotografo­vání a filmování je za­tím zakázáno. Kofáni tak brzo poznali, že máme skutečně přátel­ské úmysly, že jim chce­me pomoci. Vyměňovali jsme si dárky, vystupo­val jsem dokonce v roli lékaře a ošetřoval zra­něné Indiány. Náš film o přírodě ecuadorského pralesa a životě Kofánů vznikl vlastně až v po­sledních dnech pobytu ve vesnici, kdy už se In­diáni nechali ochotně fotografovat i filmovat. Před naším odjezdem by­la uspořádána velká slavnost, při níž jsme dostali řadu dárků, které jsou nyní už převážně ve sbírkách Náprstkova muzea v Praze. Vlastní odjezd byl ti­chý, beze slov či posuňků. Indiáni nás doprovodili ke břehu a pak mlč­ky, nehnutě, bez zamávání sledovali, jak naše loď odplouvá.

Kam jste zamířil z Ecuadoru?

Po doplnění teoretické části vý­zkumu Kofánů v městě Quitu, přede­vším údaji o jejich historii a jazyku, jsem odcestoval do Peru, kde jsem chtěl navštívit indiánské skupiny kmene Witoto na Rio Putumayo, což je pohraniční peruánská řeka, a dále kmen Huarayo. Vybral jsem si tyto skupiny proto, že Witotové patří k vymírajícím kmenům — byli zdecimováni hlavně v době tzv. kaučukové horečky - a Huarayové zase patří k málo známým. Nakonec se mi po­dařilo uskutečnit pouze výzkum Huarayů.

 

Jaké máte na tento kmen vzpo­mínky?

Žil jsem s nimi tři měsíce, a pokud vím, nikdo zatím u Huarayů etnogra­fický výzkum neprováděl. Dosavadní zprávy pocházejí většinou jen od mi­sionářů, jsou zaměřeny především na jazyk, jinak jsou kusé. U tohoto kme­ne je zajímavé, že náčelník ztratil svou původní moc a vzniklo jakési společenství rodin. Čaroděj je však stále ještě mocný a obávaný. Každý se k němu obrací o pomoc a radu, je i jejich curandero-felčarem. Hua­rayové patřili před příchodem Španě­lů k nejpočetnějším kmenům, bylo jich asi tři sta tisíc. Dnes jich je jen několik stovek. Žijí kočovně a patří spíše k lovcům než k zemědělcům. I od nich jsem získal cenné předměty indiánské materiální kultury.

 

Zaskočila vás někdy jihoamerická příroda?

O takové příhody nebyla nouze. Například právě v peruánském pralese, vždy horkém a dusném, došlo náhle vlivem změny větru k citelnému poklesu teploty. A tak jsem si rychle navlékal teplé kalhoty, svetr i prošívanou větrovku, kterou jsem nepoužil od výstupu na Cotopaxi v ecuadorských horách. Ale tentokrát jsem byl v nadmořské výšce necelých 180 metrů!

 

Rozmlouval V. STREIT