Jak se běloch stal synem indiánské matky

Moderní civilizace zpřetrhala přirozené spoje mezi člověkem a přírodou a ztratila tak možnost čerpat z dávnověké moudrosti přírodních lidí. Indiáni přistupují k přírodě mnohem šetrněji než běloši, a to se projevuje i na jejich životě, který je v mnoha ohledech šťastnější než ten náš, žitý v technicky vyspělejších podmínkách. Proč je tomu tak? O tom jsem si povídali s etnografem a výzkumníkem amazonských indiánů Mnislavem Zeleným, kterému dali indiáni jméno Atapana. 

Zvolil jste si dobrodružné povolání – jste terénním etnografem. Co tato práce vlastně obnáší ? 
Nevidím v tom nic zvlášť dobrodružného, je to profese jako každá jiná. Když jsem dělal přístavního dělníka, krmiče vepřů či válečného zpravodaje honduraské vlády během fotbalové války, bylo to jistě mnohem dobrodružnější. Jinými slovy, každé zaměstnání může v sobě skrývat pěkně drsné dobrodružství. Ostatně za bolševiků se říkalo, že ti největší dobrodruhové zůstali doma... 

Podepisujete se velice neobvykle – Mnislav Zelený Atapana. Jak jste přišel ke svému poslednímu jménu? 
Atapana je moje adoptivní jméno, které jsem získal u Yawalapitiů na horním toku řeky Xingú v centrální brazilské Amazonii v roce 1989. Žil jsem s nimi několik měsíců a jednou zcela náhle a bez varování mne objala velmi stará indiánka Ayrika a prohlásila mne svým synem. Ani nevím, jak jsem si to zasloužil. Asi proto, že k indiánům vcházím s obrovskou pokorou a snažím se žít jako oni se vším všudy, s oblékáním, jídlem, rybařením, obřadními tanci, zvyky... Její manžel byl šaman Guňitze, a tak jsem se dostal mezi opravdové šamany. Obou si jich za to velmi vážím a věřím jim. Atapana je list jednoho druhu palmy, jeho zelená barva je barvou naděje a života, a tak jsem získal docela hezké jméno... 

Z pohledu Evropana je kultura indiánů považována za méně vyspělou. Jak nahlížíte na jejich kulturu vy? 
Jejich kultura je stejně tak dobrá jako naše, neboť drží prapor humanismu jako my, ale s tím rozdílem, že je to uprostřed jedné z nejtěžších a nejtvrdších oblastí světa. Měli bychom si jich vážit, a ne se jim posmívat, že jsou takzvaně podle našich měřítek negramotní, že běhají polonazí a s brkem v nose, čímž míníme, že jsou ubozí. Nechci porovnávat neporovnatelné, ale jsem přesvědčen, že jsou mnohdy šťastnější než my, kteří se točíme v kruhu neustálého shonu za materiálními výdobytky naší takzvané progresivní pokrokové společnosti, kdy se nám samotný život často rozplývá a mizí mezi prsty. Nemáme ani čas jej vnímat, zatímco oni jej žijí každý den naplno. 

Znamená to tedy, že by se měl západní svět snažit o větší toleranci k odlišným kulturám? 
Každá kultura vznikla za určitých podmínek svého životního prostředí a je nepřenositelná, prostě patří tam, kde vznikla. Jinými slovy jsem proti multikulturalismu, který bortí hranice kultur a tím je vlastně ničí. Vzniká směsice, kdy každý vyžaduje svoje zvyky na celém světě na základě lidských práv, které jsme si tak nějak před časem kodifikovali, aniž jsme tušili, co je to za past. Představte si, že by se Eskymáci houfně přestěhovali k nám a na základě těchto práv by požadovali na Městském úřadě Prahy 1 postavit sněhové iglů na Staroměstském náměstí, neboť to patří k jejich kultuře, bez které nemohou žít. Je přirozené, aby návštěvníci a cizinci přijali zákony a zvyky země domovské, jako já musím přijmout zvyky a zákonitosti indiánů, abych mohl mezi nimi žít. Jinak mne vyženou. 

Založil jste nadaci Velká Amazonie, jejímž cílem je ochrana životního prostředí v tomto regionu a také prohloubení znalostí o něm. Co vás motivovalo k založení nadace? 
Prakticky čtyřicet let svého života jsem se věnoval výzkumu indiánských kultur, především v oblasti Amazonie, a řekl jsem si, že je na čase, abych zase já udělal něco pro ně. Nelze jen pozorovat, jak jejich kultura postupně mizí z naší planety, každý by mohl nějak přispět ke zlepšení jejich situace, i kdyby se jednalo o maličkost. Těžko si lze myslet, že je možno zastavit kolo dějin. Zubatá soukolí naší technické civilizace vše, co je trochu cizí, drtí ve svém „mlýnu“... Pokrok je opravdu trochu smutná záležitost, na jedné straně nám sice přináší pohodlí, ale na druhé straně má svá velká negativa: likvidaci přírody, přírodních národů, nástup virtuálního světa. Pohodlí nás znecitlivuje ke zlu kolem nás, hlavně, že máme teplé bačkory, zapnutou televizi a plné hrnce jídla. Na ideje se rádo zapomene. Jinými slovy, za talíř šošovice prodáme i své indiánské bratry. A protože se mi to nelíbí, snažím se alespoň trochu sypat písku do toho mamutího soukolí pokroku ničícího amazonské pralesy a amazonské indiány. Moje nadace Velká Amazonie si vybrala jednu malou indiánskou osadu v amazonské džungli a snaží se v tomto smyslu dělat něco v její prospěch. Mimo jiné tam vozím na badatelské stáže nadějné studenty, aby lépe poznali Amazonii a něco pro ni udělali. Ne pro sebe, ale pro indiány a pro džungli. Jsou to samozřejmě malé kapičky nadějného procesu, je to mravenčí práce, která není vidět, ale stojí za to. 

Co vás nejvíce překvapilo na životě pralesních indiánů? 
Překvapilo mne snad jedině to, že si asi opravdu žijí lépe než my, i když nám to tak vůbec nepřipadá. Máme pochybnou představu, že bez mobilu, bez počítače, bez aut, bez tramvaje, bez lahvového piva, bez ledničky, bez tučného konta nelze radostně žít. Jak hluboký je to však omyl! Každý je strůjcem svého štěstí, tím ovšem nemíním nikoho přesvědčovat a převychovávat, protože to ostatně ani nejde. Jsme děti jiné civilizace a tak to prostě je. Já však indiánům závidím, i když žiju tady – a tam jen občas. 

Jak indiáni, kteří stále žijí podle svých tradic a zvyklostí, vnímají západní konzumní svět? 
Jejich reflexe naší civilizace je především vnímání mnoha pozlátek a moderních technických hraček, které je lákají, jako kdyby byli dětmi. Tím je vábíme a také je tím ničíme. Jejich život je na rozdíl od toho západního ekologický, protože kdyby nebyl, tak by časem zahynuli. Jsou dětmi přírody a neumí si podřezávat větev pod sebou, jako to bezostyšně děláme my. 

Jedněmi z nejdůležitějších etických kategorií pro každé společenství jsou dobro a zlo. Jak jsou tyto protipóly chápány mezi indiány? 
Dobro a zlo existuje i mezi nimi, a právě šaman je ten, který tyto kategorie kontroluje a řídí. Rozporuplné obrazy indiánského života oscilují mezi ušlechtilým divochem a nelítostným barbarem, protože to obé má indián v sobě. Jde jen o to, jak s nimi umíte žít nebo se jim protivit. Už jen proto, že se chováte nabubřele a přechytrale, to můžete schytat a poznat jeho tvrdou ruku s kyjem v ruce, která dovede váš mozek rozmlátit na padrť, jako se to stalo čtrnácti dřevorubcům asi před dvaceti lety. Tím vykonavatelem indiánského práva byl můj přítel, náčelník Raoni z brazilského kmene Txucahameů v centrální Brazílii. 

Jste autorem řady publikací. Před několika lety jste vydal knihu převyprávěných mýtů amazonských indiánů. Co tyto mýty sdělují? 
V mýtech je zachycena celá filozofie a dějiny etnika, jsou tam zakódovány i všechny zákonitosti kmene, především jejich příbuzenské a společenské předpisy. Nedávno mi vyšla další knížka nazvaná Encyklopedie šamanismu, kde jsou zahrnuty šamanské schopnosti, kterým se my Evropané často vysmíváme, stejně jako se vysmíváme i jejich mýtům a bereme je za čiré nesmysly. Jedná se však o vážné věci, které bohužel ve své nabubřelosti a nadřazenosti nedovedeme pochopit. V tom je naše gramotnost chabá. 

Jaká je úloha šamana v indiánských komunitách? 
Úloha šamana je velmi široká. Není jen léčitelem, je i učitelem mladé generace, je ekologem kontrolujícím lov a rybolov, vychovává nové mladé šamany, udržuje duchovní hodnoty, mýty, způsoby života a hrdost na svou etnickou identitu. Řídí i mnohé oslavy a rituály, které dodávají společenství sílu a soudržnost. Bez něho společnost chátrá a rozpadá se. 

Dovedete si představit, že byste se stal šamanem? 
Stát se šamanem představuje celoživotní řeholi a odevzdání se do služeb ve prospěch svého etnika. Člověk k tomu musí mít duchovní predispozice a léta nezměrné dřiny a bolestných procesů, neboť jen vlastní utrpení, poznání vlastní smrti a tvrdá škola řady technik včetně požívání drog vás dovede k prozření do jiných duchovních světů. Teprve potom můžete opravdu sloužit, a to se obyčejnému bělochovi jen těžko může stát. Nemá prostě na to. Už jen proto, že jsou naše mozky přeplněny informacemi z technicko-vědeckého světa, které překryly znalosti a schopnosti uplynulých asi 40 000 let. Občas se z nás uvolní zlomek těchto informací, které v sobě sice nosíme jako dědictví uplynulých věků, ale umíme je vyvolat jen nekontrolovatelnou náhodou, nějakým zvukem, melodií, vůní, což je takzvané „deja vu“. Šaman Takuma z kmene Kamayurá mne sice pozval do učení, ale musel jsem ho odmítnout, jsem slabý běloch – a navíc nemohu opustit svůj svět a svou rodinu. 

Jak vlastně šaman léčí? Proč používá psychotropní látky? 
Šaman léčí mnoha způsoby. Každý šaman je vlastně jedinečný, a tak i jeho cesta léčení je neopakovatelná, i když principy jsou stejné. Musí se dostat do extáze, do tranzu, ve kterém může komunikovat s jinými světy, se záhrobím, se zemřelými, s duchy, s nebeskými vrstvami... a hledat tam cestu k léčení. Léčí především svými schopnostmi, které podporuje buď halucinogenními drogami, ke kterým kupodivu patří i nejrozšířenější droga – tabák, která je ale použita ve velkém množství. Léčí také třeba biomagnetismem, hypnózou, zelenou medicinou, purifikací, ale ti nejmocnější šamani léčí pouhým foukáním. Vždyť přece dech je duch, je život sám. Vdechnout život uměl i sám Ježíš Kristus. I každý z nás má tyto dávné praktiky v sobě, aniž to víme – zcela automaticky pofoukáme dětské zranění a mnohdy to sugestivně sníží bolest, aniž jste šamani. Jak tedy potom musí umět foukat skutečný šaman, který v sobě nosí otevřené dědictví 40 000 let a léta studia. 

Dá se říci, že v západních zemích jsou halucinogenní látky více zneužívány a slouží spíše k destrukci, zatímco mezi indiány se používají především k léčivým a duchovním účelům? 
My jsme tyto drogy indiánům ukradli, vykradli jsme jejich dědictví a zneužíváme je pro naše požitky bez duchovního rozměru, který neumíme pochopit. Taková je naše kultura – vykrást a zneužít obal bez obsahu. 

Existuje nějaká spojitost mezi vírou indiánů – šamanismem – a křesťanstvím? 
Spojitost je obrovská. Šamanismus je první světonázor, který tu byl od úsvitu lidských dějin, a když přišly institucionalizovaná náboženství, začali kněží šamany vytlačovat, neboť to pro ně byla konkurence v duchovním světě. Duchovní autority různých náboženství však převzali mnohé jejich praktiky, a tak lze říct, že šamanismus přežívá v petrifikovaných formách v každém náboženství na světě, od judaismu přes křesťanství až po buddhismus či zoroastrismus. Šaman, medicinman a kněz má stejnou úlohu, a proto křesťanství bez velkých problémů prolnulo do indiánského společenství. Jen si je trochu přizpůsobili – například tím, že Ježíš se pro ně stal jedním z velkých šamanů, a jak můžeme porovnat, léčil velmi podobně jako oni. 

Na čem právě teď pracujete? 
Připravuji Encyklopedii mytologie Jižní Ameriky, ale především se věnuji indiánské osadě na řece Cauře. Na svých internetových stránkách jsem nedávno uveřejnil výsledky poslední expedice, tentokrát etnobotanické – o léčivých, šamanských a magických rostlinách. Chceme zachovat znalosti stařešinů mladým generacím indiánů, které mnohdy víc láká život ve městě. 

Kterou zemi byste ještě chtěl poznat? 
Jezdím stále do amazonských zemí a již se nehodlám rozptylovat návštěvami jiných zemí, kterým tak dobře nerozumím. Není čas vidět vše, ale je dobré vidět do hloubky alespoň něco. 

Text Markéta Vrabcová 



Ing. MNISLAV ZELENÝ Po absolvování Provozně ekonomické fakulty na Vysoké škole zemědělské a Filozofické fakulty na Karlově univerzitě pokračoval postgraduálním studiem na na Universidad Nacional Mayor de San Marcos v Limě a na Universidad Catóĺica, Instituto Riva-Aguera také v peruánské Limě. Podílel se na mnoha terénních výzkumech především v oblasti Velké Amazonie. Vystřídal řadu různých zaměstnání. V letech 1996-2001 působil jako český velvyslanec v Kolumbii a Ekvádoru. V roce 2003 založil nadaci Velká Amazonie. Je autorem řady publikací, naposled šlo o Encyklopedii šamanismu. Je ženatý, má dvě děti.