UŽ NEJSEM BÍLÁ OPICE

"V Amazonii žije na kilometr čtvereční procentuálně víc příjemných lidí než tady," říká antropolog MNISLAV ZELENÝ (65) s indiánským jménem Atapana. I když věří, že bělošský a indiánský svět by se míchat neměly, sám mezi oběma pendluje už čtvrtou dekádu. Poslední léta zacílil svůj zájem na domorodou osadu v jižní Venezuele, odkud lidi odcházejí do měst. A pokouší se ji chránit před moderní civilizací. 

Co vás žene z civilizace do divočiny? 

Nad tím já příliš filozoficky nehloubám, protože Indián o věcech taky moc nehloubá. Moje cesty jsou prostě takové návraty. Naše civilizace nahrazuje hezké okamžiky virtuálními a žene nás pryč od naší přirozenosti. A já hledám opak. Cestuju za přírodou a přírodními zákony, které neznám, ale znají je právě Indiáni. Mezi nimi člověk chápe smysl života. Taky mě tam táhne moje profese antropologa. Ten mizející svět chci ještě zachytit. 

Důvody jsou stejné teď jako kdysi? 

Skoro. Před lety jsem nevěděl, do čeho jdu, ale hnala mě tam touha po poznávání a dobrodružství, zkrátka všechny ty věci, které má člověk v mladém věku svázané do jednoho uzlu. Symbol Ameriky hrál taky dost silnou roli. Já jsem byl na Ameriku dost vázanej, díky tatínkovi, který mi o ní vyprávěl, i když v Americe nikdy nebyl. 

Jak proběhla vaše první cesta? 

Ta byla nejdramatičtější. Z Československa jsem odjel asi čtyři měsíce před sovětskou okupací proto, že jsem chtěl do Spojených států na vandr. Měl jsem ale jen výjezdní doložku a jednu libru. Začal jsem proto pracovat v Rotterdamu v přístavu, kde jsem dělal noční šichty. A makal jsem nejvíc ve svém životě. Dvanáct hodin vykládat zinkové desky z Jižní Koreje nebo měděné pláty z Peru, deset minut na čaj a pak zase dolů do nitra lodě. Jenže za deset dní jsem měl na jízdenku do Ameriky. Potřeboval jsem si ještě vydělat na foťák a na magneťák, abych měl výbavu, a tak jsem odjel do Londýna a pět měsíců jsem dělal na stavbě metra. Nakonec jsem cestu do Spojených států zrušil, koupil lodní jízdenku a odjel do Rio de Janeira. 

Proč Rio? 

Rio je prostě pojem. A Jižní Amerika víc táhla. Řekl jsem si, že tam možná ještě uvidím něco skutečného, protože ve Spojených státech je civilizace, jakou máme v Evropě. Tak jsem nasedl na loď a po čtrnáctidenní plavbě mě to vykoplo ven. Neuměl jsem slovo portugalsky nebo španělsky, měl jsem všehovšudy šedesát dolarů a chtěl jsem tam rok žít. Ale tahle výzva mě lákala. Umět si zařídit všechno sám, vlastními silami, nespoléhat na nějaké granty nebo stipendia a makat si na tom svým. Buď padnu na hubu, nebo se to povede. První noc jsem našel ubytovnu, postele byly ale obsazené, tak jsem spal na stole. Za pár dní jsem si sehnal místo číšníka v hotelu přímo na pláži Copacabana. 

Kdy se ve vás zrodil plán žít s Indiány? 

Během první cesty, když jsem projížděl Amazonií přes město Iquitos do Pucallpy na horním toku Amazonky. Tam už jsem potkával Indiány Šipibo na kanoích a začal jsem je obdivovat. Moje cesta pak vedla nahoru do And, kolem peruánského Cuzka a Machu Picchu. Tenkrát tam ještě nebyli žádní turisti, jen dole v údolí sem tam člověk narazil na nějakého hipíka. Tam jsem se opil a tančil s Kečuáncema, spal jsem v jejich kamenných domech a ... prostě jsem se do toho zamiloval. 

Ale svůj plán jste uskutečnil až o pár let později. 

S jedním českým kameramanem jsem se vypravil k ekvádorskému kmeni Kofánů, doprovázel nás ještě poručík ekvádorské armády, protože jinak bychom mezi ně nesměli. Přijeli jsme tam a oni nás vyhodili, natvrdo. Prostě nás nepřijali. Neměli o bělochy absolutně zájem, neměli zájem ani o peníze, které jsem jim nabízel. Poručík hned odjel, ale my jsem to nevzdali. Usadili jsme se několik kilometrů výš po řece, v chatě jednoho odpadlíka z kmene. A tam jsem si všiml, že proti proudu jezdí ženy a dívky sbírat klestí. V kmenové společnosti je dělba práce mezi mužem a ženou ostře oddělená, a tak jsme si řekli, že to prolomíme. Půjčili jsme si od toho odpadlíka jeho kanoi a mačety a odjeli jsme do džungle, kde jsme půl dne sekali dříví. Pak jsme přijeli do vesnice a všichni se před náma schovali. Klacky jsme složili před každou chýši, sedli jsme si doprostředka vesnice a čekali. Viděli jsme, jak jejich oči probleskují mezi prkýnkama chatrčí, pak vylezly děti, začali jsme si s nima hrát a nakonec nás přijali. Zůstali jsme tam pár měsíců, povedlo se nám natočit film a provést terénní výzkum. 

Bylo těžké mezi ně zapadnout? 

Musíte přijít s určitou pokorou. Když tam přijdete jako nafoukaný běloch a myslíte si, že jste něco víc, tak to Indiáni vycítěj a bojej se vás. Hned ze začátku mě například napadlo uspořádat zápas a to se jim líbilo. Jsou to obrovské vazby, rozmačkají kámen, proti nim člověk nemá šanci. Ale já jsem dělal judo, párkrát se mi podařilo s nima bouchnout o zem a několika z nich jsem vyrazil dech. Až to bylo nebezpečné i pro mě. Ale měl jsem bod k dobru. 

Zní to jako pohyb na hraně. 

Život v amazonské džungli je na hraně. Proto se tam domorodé kultury nemohly rozvinout výš než na úroveň lovců a sběračů nebo kopaničářů. Příroda jim to nedovolí. Má to jednu obrovskou výhodu. Naše civilizace stoupaly nahoru a z vrcholu zase padaly dolů. Jenže tihle lidé nemají kam spadnout, a když se jim do jejich života nebudeme hrabat, tak jejich kultura přežije věky. Pohybují se na hraně mezi životem a smrtí, mezi duchovním a materiálním světem. A tomu my nedokážeme rozumět. 

V peruánské Limě jste začal studovat domorodé kultury, abyste jim porozuměl? 

Studoval jsem tam v době, kdy sílil vliv maoistické guerilly Světlá stezka a ta měla na univerzitě velkou podporu, takže studenti i profesoři neustále stávkovali. Dokonce se na mě kolegové obrátili, jestli jim nechci něco přednášet já. Chvíli jsem je teda učil podle našich osnov, ale pak jsem přešel na Katolickou univerzitu, kde se nestávkovalo. A tam jsem poznal vynikající archeology a antropology a prostudoval jsem celou jejich knihovnu. Ale nakonec jsem se vrátil do Prahy. 

To jste nechtěl v Jižní Americe zůstat natrvalo? 

Ne, to mě nikdy nenapadlo. V roce 1968 jsme s kamarádkou uvažovali, že odejdeme do Kanady. Ale pak utekl její brácha a ona už nesměla ani do Bulharska. Navíc já jsem po tatínkovi vlastenec. Říká se ostatně, že největší dobrodruzi zůstali doma. 

Nelitoval jste? V osmdesátých letech jste už vycestovat nesměl. 

Nelitoval, věnoval jsem se dětem. Komunisti mi zakázali psát, neměl jsem žádný příjem, tak mi kamarád půjčil chalupu nad Rokytnicí nad Jizerou. Několik měsíců jsem se tam živil i jako pošťák a byl jsem velice spokojený. Denně jít na Dvoračky a zpátky a pak třeba ještě běžet někam s telegramem, to bylo fantastické. 

Jak jste přišel k indiánskému jménu Atapana? 

Těsně před revolucí se mi podařilo získat výjezdní doložku, odjel jsem opět do Londýna. Uklízel jsem byty, svážel odpadky a myl záchody, dokud jsem si nevydělal na cestu k Indiánům Jawalapiti z Brazilské vysočiny. U nich jsem strávil skoro celý rok 1989. Běloch se mezi ně jen tak nedostane, ale já jsem se poznal se zakladatelem největší indiánské rezervace v Brazílii Villas de Boasem. Stačilo říct, že jsem od něj, a vpustili mě mezi sebe. A tihle Jawalapitiové mi dali jméno Atapana. Je zajímavé, že při jedné z mých prvních expedic mi Indiáni dali jméno Ichai Oši, což není nic lichotivého. Znamená to "bílá opice". Tak říkají všem bělochům. Atapana je oproti tomu hezké jméno, znamená "zelený list". Jako kdyby tohle jméno vyjadřovalo můj vývoj, můj pokrok. Jsem přesvědčený, že nic na tomhle světě není náhoda, všechno má svůj řád, který my, pozemští červi, nejsme schopni rozpoznat. 

Posledních sedm let jezdíte pomáhat na pár měsíců v roce do indiánské osady na jihu Venezuely. Proč? 

Říkal jsem si, že by bylo dobré něco pro Indiány udělat, protože jsem mezi ně dlouhá léta jezdil a psal o nich a cítil jsem se blbě, že z toho nic nemaj'. Bylo mi to trapné, což by mělo být trapné každému antropologovi, který z nich tahá rozumy. S partou jsem založil nadaci Velká Amazonie a našli jsme tuhle osadu, jež je už narušená a řítí se do náručí naší civilizace. Náčelník se sice snaží, ale lidi mu odcházej' do města, nebo se tam aspoň jezděj ožrat. Nemají už ani šamana. Navíc se poblíž před dvěma lety objevilo zlato a naprosto živelně tam začaly proudit tisíce zlatokopů. Do toho přijela armáda a celou oblast na čas uzavřela. Dnes už se tam zase pomalu začíná těžit. A proto jsme si tohle místo vybrali. Už tam vlastně nemáme co ničit. 

Kudy tam jezdíte? 

Ve venezuelském Ciudad Bolívaru, na středním toku Orinoka, si najmeme džíp a jedeme čtyři pět hodin do malého přístavu na dolním toku řeky Caura a to je naše řeka a kolem ní je region Indiánů Jekwana. Tam na nás čeká člun s motorem Yamaha a jedeme osm hodin proti proudu, mezi obrovskými kameny a peřejemi. 

Co v osadě děláte? 

Snažíme se jen přisypat písek do toho soukolí rozpadu, abychom ho trošku zbrzdili. Vozíme jim léky, koupili jsme motor do člunu, vozíme turisty, aby ti lidi měli práci, zdokumentovali jsme pro ně jejich znalosti léčivých a magických rostlin, aby se tyto vědomosti neztratily. Podporujeme taky šest dětí z osady na středních školách, platíme jim školné a ubytování a rádi bychom, aby se jednou vrátily zpátky do džungle. 

Není to beznadějné úsilí? 

Správně jste to nazval. Je to takový boj s větrnými mlýny, ale člověk ho musí podstoupit, i když je to beznadějné. Spousta lidí se přece pokouší o beznadějné věci. Například o záchranu Amazonie, kterou zachránit nemůže. Naše civilizace je tak silná, že stejně všechno nakonec převálcuje. Bohužel. A proto každé pozdržení téhle nevyhnutelnosti má smysl. 

Dorazil do osady fenomén Chávez? 

Bohužel ano. Chávezovy politické organizace využívají toho, že Indiáni chápou moderní politiku jinak než my. U nich je volba náčelníka čistá demokracie. Zvolí se prostě ten nejlepší a nejschopnější jedinec, aby kmen přežil. Nemůžou si dovolit ten luxus zvolit si nějakého hlupáka, který nic neumí. Takže mají za to, že Chávez přece taky musí být ze všech nejlepší, když si ho lidi zvolili. Netuší, že v naší civilizaci si můžeme zvolit třeba vepře a stejně přežijeme. Před volbami do osady přivezli chávezovci jako dar krávy, přestože tihle Indiáni nejsou pastevci, ale lovci. Takže domorodci samozřejmě ty krávy vypustili do pralesa a víc už se o ně nestarali. Náhodou jsem zaslechl, jak jeden Indián povídá druhému: "Tak kdy si půjdeme ulovit krávu?" V tom je obsažený celý ten kulturní rozdíl tisíců let mezi naší a jejich kulturou. Nikdo je prostě nepřevychová darem stáda krav z lovců na pastevce. 

Nedávno oběhly svět letecké fotografie neznámého kmene z amazonské džungle. Co se s takovým kmenem stane? 

Naběhnou tam antropologové a reportéři z National Geographic, domorodci z toho budou mít trauma, někoho při tom možná zabijou, což bych se ani nedivil, protože tihle Indiáni bývají dobří lukostřelci. Tisíce let si žili podle svých zákonů a představ a nepotřebovali nás. Ale my potřebujeme je, abychom o nich psali. A jedině my z toho máme zisk. O všechno je obíráme. 

Kde jsou kmeny, o nichž se ještě neví? 

Na pomezních územích států, na horních tocích řek, protože tam jsou řeky špatně sjízdné. Taková místa jsou například na peruánsko-brazilské hranici. 

Dá se odhadnout, kolik takových skupin ještě v Amazonii je? 

Těžko říct. Většinou jsou to klany zhruba o čtyřiceti padesáti lidech. Brazilská vláda má svoje archívy a letecké fotografie neobjevených kmenů a ty většinou nezveřejňuje. Asi aby je chránila. Nevím, z jakého důvodu tyto obrázky tentokrát vláda zveřejnila. Asi aby upozornila na to, že nedaleko těží dřevorubci, kteří je ohrožují. 

V brazilském státě Pará Indiáni na svém území několikrát dřevorubce zabili. Prochází jim to? 

Znám jeden případ z brazilského kmene Xingú, který mi vyprávěl náčelník Raoni. Stal se na počátku osmdesátých let. Dřevorubci tehdy káceli na indiánském území a náčelník jim opakovaně říkal, ať odejdou. No a oni se mu vysmáli. Raoni vzal jednoho dne právo do svých rukou, popadl kyj a čtrnácti z nich rozmlátil lebky. Dřív by tam brazilská vláda vyslala trestnou expedici, tehdy už to ale nechávala být, protože ti dřevorubci tam neměli co dělat. 

A Raoni žije dál v pralese? 

Ano, až na to, že na čas propadl naší civilizaci. Viděli jsme se před lety na setkání kmenových předáků v brazilské Altamiře, kde se protestovalo proti stavbě přehrady na dolním povodí řeky Xingú. Byli tam Araukáni z Argentiny, Yanomamové z Brazílie, náčelníci a šamani z Jižní i Severní Ameriky. A byl tam taky zpěvák Sting. Pomáhá prý tropickým pralesům, ale myslím, že to dělá, aby propagoval svůj show-business. Navrhl tam Raonimu, aby ho doprovázel na jeho turné, protože Raoni je s tím velkým dřevěným pyskem atraktivní. A já mu říkal: "Nejezdi, je to kšeft, ty tomu nerozumíš." On ale podlehl a objel se Stingem svět. Pak se sice vrátil do pralesa, ale nechal se takhle zneužít. 

V Severní Americe spolupracují domorodé organizace se "zelenými" organizacemi. Líhne se něco podobného i v Jižní Americe? 

V Severní Americe je to jiné. Nedávno se kanadský premiér Indiánům dokonce omluvil. Myslím, že politici Indiány stejně jenom zneužívají a zelené organizace v podstatě taky dělají politiku. Bělošský a indiánský svět by se neměly míchat, protože na tom pokaždé Indiáni tratí. 

Vy ale jejich svět taky narušujete, když mezi ně jezdíte. 

Tohle dilema člověk neustále řeší a snaží si to omlouvat tím, že tam jede, aby konal dobro. Bývalý náčelník té naší osady mi říkal: "Podívej, Atapano, bylo by fajn, kdybyste zdokumentovali to, co já vím, dokud jsem ještě naživu." Takže my se snažíme pracovat pro ně. Nevozím tam studenty, aby si tu dělali doktorskou práci. V žádném případě. Uděláme pro ně například herbář a necháme ho tam.