Rozhovor s cestovatelem a bývalým diplomatem Mnislavem Zeleným.

 

Jihoamerická mladost vítězí, Evropa stárne

 

*+Jak dlouho už do Latinské Ameriky cestujete?

Vlastně již dlouhých 40 let jsem na cestě. Na některá místa se vracím vícekrát a na některých jsem byl jen jednou. Posledních 15 let jezdím do Jižní Ameriky opravdu každý rok. Přesně před rokem v lednu 2013 jsem přijel po 40 letech mezi indiánský kmen Kofánů, kterých je již pouze 300. Žijí v Amazonském pralese. To jsou nádherná setkání, právě loni jsem o nich natočil film. Znám i Andské horské indiány, ale já se celý život věnoval právě amazonským Indiánům.

Návraty jsou zajímavé především v tom, že člověk může porovnat, co se za tu dobu, kdy tam nebyl, změnilo, jak naše civilizace Indiány likviduje. A jak se někteří z Indiánů ještě snaží držet svých tradic, svého způsobu života. Ocenil jsem na nich, že si na mě, i po 40 letech pamatovali.

*+Prý jste získal i indiánské jméno.

Ano, Indiáni mě pojmenovali Atapana a adoptovali mě do indiánského kmene Yawalapitiv centrální Brazílii. V překladu mé jméno znamená Zelený list určité palmy.

*+Jak byste charakterizoval svou poslední knížku?

Kniha s názvem Na cestě za snem je můj první cestopis, v podtitulu Vandry Latinskou Amerikou, vždycky jsem psal spíše studie o kulturách a o Indiánech. Po 40 letech jsem si řekl, že se vrátím zpátky a zavzpomínám, jak to bylo. Protože má první cesta do Latinské Ameriky byla zásadní. Na druhou stranu to byla cesta dobrodružná, neměl jsem plán, ani peníze a podporu. Tehdy jsem z Prahy vyjel s jednou librou v kapse a za dva roky jsem se vrátil bez ní. To se psala léta 1968-69.Nádherná šedesátá léta! Mířil jsem původně do severní Ameriky a v Londýně jsem se rozhodl, že ta severní Amerika je pro mě příliš civilizovaná. Právě na rozdíl od Latinské Ameriky. Tak jsem odjel do brazilského Rio de Janeira. Tak jsem v Riu tehdy zahájil svou roční cestu přes dvě Ameriky.

Ve zmíněné knize nejenže popisuji své zážitky z cest, ale také vzpomínám na dětství, čím jsem byl tehdy formován, rodinou, školou a podobně. Utvářela mě i politická situace té doby, vzpomínám na situaci před i po roce 1968. Kniha obsahuje i politické reflexe tehdejší doby.

*+Proč jste do Ameriky plul zrovna lodí?

Myslím si, že do Ameriky se má člověk dopravit lodí, nikoliv letadlem. Prostě pěkně pomalu. Moderní trend je ten, že co je rychlé, je dobré. To nesdílím. Naopak si myslím, že co je rychlé, tak je špatné, protože to rychle uteče a člověk z toho nic nemá. A nemá čas vlastně na nic. Pokud plujete lodí do Latinské Ameriky například z Evropy, trvá to 14 dní. Člověk za tu dobu na sobě pocítí nejenom tu geografickou vzdálenost, nejenom zeměkouli, je to navíc tradice a také tehdy to byla nejlevnější forma, jak se do Ameriky dostat. Lodní linky jsou dnes bohužel zrušeny. Já jel tehdy argentinskou lodí.

*+Mají Indiáni možnost se bránit proti civilizačnímu tlaku?

Moc možností vskutku nemají. Někteří z nich se brání se zbraní v ruce, to znamená s luky a šípy, občas jsme toho svědky, například když majitelé ropných nalezišť chtějí posunout své vrty dále do Amazonských pralesů. Tam pak dochází ke střetům s Indiány, kteří samozřejmě žádnou šanci proti podnikatelům nemají. Jediná varianta pro Indiány je tedy stáhnout se hloub do pralesa, kde ještě běloši nejsou. To je jediné řešení, jak mohou přežít.

Dobývání Ameriky pokračuje po 500 letech právě v Amazonii. Tam pochopitelně Velkáconquista skončí. Nemůže to dopadnout jinak, než totální likvidací Indiánů. Jde jen o to, jak dlouho to bude ještě trvat. Možná 50, 60 nebo 100 let. Více rozhodně ne. Leda by se bílý člověk změnil!

*+Proč civilizace vyvíjí na Indiány takový tlak?

Protože za vším stojí naše civilizační potřeba žít si pohodlně. Víte, pokud se pár jednotlivců odpojí od naší civilizace, nic to neřeší. Jedná se o osobní vzpouru, je to nesystémové. Jedná se o případ jen několika desítek jednotlivců. Naše civilizace zkrátka potřebuje zdroje pro své občany, aby vlády lidem mohli dávat něco, aby obyvatelstvo bylo alespoň trochu spokojené a neprotestovalo, nebouřilo se. Takže vlády světa zdroje potřebují stále získávat a dobývat. Pro nás pro všechny je získávají právě z Amazonie.

*+Jak byste charakterizoval Latinskou a Jižní Ameriku?

Tento kontinent má neuvěřitelný tah na branku, je to rozlehlé území plné mladých lidí. Mladá generace je velice rozumná a schopná, plná energie posunout svět dopředu v mnoha věcech. Jejich HDP obrovsky předhání Evropskou Unii. Jsou neuvěřitelní. Já když srovnám například Ekvádor dnes a před 10 lety, tak ten pokrok je tam velký. V Evropě se tak obrovské posuny v infrastruktuře, ve výstavbě škol, nemocnic, v ochraně památek, prostě jen tak nevidí. Jedná se o evoluční změnu, o zájem nových a nových částí obyvatelstva, kteří se zapojili do celkové ekonomiky té které země. Právě před rokem jsem byl v Ekvádoru, téměř dva měsíce a byl jsem doslova udiven.

*+Byl jste v letech 1996 až 2001 velvyslancem ČR v Kolumbii a Ekvádoru. Jak na toto období vzpomínáte?

Bylo to velice zajímavé. Končilo jedno velké období narkomafie v Kolumbii, kdy bombové útoky byly každodenní součástí životů Kolumbijců. Já zažil dvě exploze ve čtvrti, kde jsem tehdy bydlel. Ale kolumbijská vláda již celkem zatlačovala jak narkomafii, tak guerillu. V té době měla guerilla velkou moc, nyní však, díky vládním silám, se situace, dle mého názoru, výrazně zlepšila. Já i má manželka jsme byli v Kolumbii výrazně spokojeni, navzdory tomu, co se v Kolumbii tehdy dělo. Což je zvláštní, lidé se tomu diví, ale v zásadě se tam žilo a žije dobře. To je obrovský paradox! My vidíme jen špatné stránky z Kolumbie, ty se medializují, nicméně běžný život tam běží pochopitelně dál, ten se nemůže nechat ničím ovlivnit. Zvykli si na bombové útoky, i na aktivity zmíněné guerilly. Neznamená to, že by jim ustupovali, ale prostě si žijí. Převážná část Kolumbijců je spokojena se svými životy! Je to jedna z nejkrásnějších zemí světa. Je nádherná, jak po stránce prehistorie, tak po stránce přírodních krás a přírodních rezerv. Je to země obrovských možností, celou jsem ji projel a byl jsem nadšený. Já jsem se do Kolumbie prostě zamiloval!

Je to jedna z mála zemí světa, která v poslední době nezažila žádnou velkou krizi, má ekonomický potenciál, v posledních 50 letech bankrotovala jedna země za druhou, a Kolumbie nikdy. Kolumbijci jsou nejschopnější po stránce pracovní výkonnosti. Jsou pracovití, seriózní a kultivovaní.

*+Jak Kolumbijci vnímají Evropany?

Kolumbijci se na Evropany dívají tak trošku jako na nevychované hulváty, nejvíce nevychovaní jsou pro ně jednoznačně Španělé.

Tak, jak spisovně hovoří Kolumbijec, nemluví žádný jiný Iberoameričan, natož Španěl. Hovoří nejenom tedy spisovně, ale neužívají ani vulgarismů. Když jsem byl mezi obyčejnými lidmi, neslyšel jsem nikdy žádné vulgarismy! Všechny vulgární výrazy, například ve filmech ze zahraničí, se překládají jedním slovem – maldito, což znamená ten zatracený, prokletý!

Já žil také v kolumbijské rodině. Děti tam svým rodičům vykají, tak, jako u nás před 100 lety. Chovají se tam prostě dle zásad Gutha-Jarkovského. Chovají se dobře nejenom v rodinách, ale také ve vztahu ke svým zaměstnancům. Opravdu, zaměstnanci v Kolumbii mají velice slušné zacházení ze strany svých zaměstnavatelů! Pokud v Kolumbii zvýšíte na ulici, ve vlaku nebo kdekoliv jinde hlas, tak se na vás kolemjdoucí otočí a myslí si o vás, že jste prostě nevychovaný hulvát.

*+Jižní Amerika má tedy větší potenciál do budoucnosti, než Evropa?

V této části světa je obrovský podíl mládeže, demografické složení Latinské Ameriky je prostě plné mladých a nadšených lidí. Tato mladost inspiruje dokonce i politiku a její myšlenky.

Vždyť i současný papež je Jihoameričan. To je podle mě jasná ukázka toho, že právě tento kontinent má tah na branku! Víte, Jižní Amerika má obrovský potenciál do budoucnosti. Evropa a její obyvatelé jsou staří, unavení a slabí. Jihoameričané jsou naopak mladí, plní síly a nových, odvážných myšlenek.

Radovan RYBÁK