Indiánský konec světa

„Šamani vědí, že dojde k astronomickému zlomu,“ říká o konci světa spojovaném s mayským kalendářem etnograf Mnislav Zelený (69), který více než čtyřicet let pobývá mezi jihoamerickými indiány a je také jediným Čechem, který byl indiány adoptován - za svého člena jej přijal kmen Jawalapitiů a dal mu jméno Atapana.


Co si indiáni představují pod „koncem světa“?

Indiáni dokážou třeba podle tvaru rostlin rozeznávat jejich léčivé účinky - příroda jim dává určitá znamení, signály, kterým rozumějí -, a to, co vidí na nebi, je také určitým signá­lem. Vždy vzhlíželi pozorně k nebi, byli v souladu s univerzem a je to také součást jejich magie - co je nahoře, je i dole. Už dávné předkolumbovské civilizace znaly Mléčnou dráhu, galaxie, dokázaly pojmenovat na padesát souhvězdí a něko­lik set hvězd.

Šamani vědí, že dojde k as­tronomickému zlomu, a ten vyvolá nový začátek, který je ale podmíněn ukončením předchozího cyklu. Mayové sice neznali galaktický rovník, který má být 21. prosince 2012 v konjunkci se Zemí a Sluncem, což je úkaz, který se uděje jednou za 26 625 let, ale viděli v těch místech skvrnu mezihvězdného prachu. Mám ten obrázek namalovaný - je to obrovský chřtán obludy připomínající krokodýla, v mayštině se jmenuje Xibalbe Be - Místo strachu, a věštba zní, že lidstvo bude touto tlamou „sežráno“. To je ta apokalypsa, konec. Zároveň však chřtán připomíná tvarem dělohu, takže z kosmické dě­lohy, kosmické matky zároveň vystoupíme a narodíme se v novém věku. Zánik a zro­zení jedno jest.

 

Šamani v Amazonii prý vyzývali ty, kdo odešli od svých kmenů, aby se před blížícím se „koncem světa“ vrátili zpět.

Ano, zažil jsem to na vlastní kůži začátkem tohoto roku u kmene Yek´wanů na venezuelsko-brazilské hranici. Šaman Manolo, jeden z nejvýznačnějších mužů kmene, vyslal pokyn, aby se všichni, kdo odešli do měst, vrátili ke svému kmeni, to znamená zpátky do pralesa, a tam přečkali tzv. konec světa.

 

A proč je k tomu návratu vyzývají?

V jejich prostoru, pralese, mají Indiáni šanci přežít. V západní civilizaci ne, je pro ně příliš chamtivá, nenažraná, nepoučitelná, neduchovní a spěje k zániku. Konkrétně v Amazonii žijí Indiánské kmeny už okolo čtyř tisíc let. Mezitím padly všechny možné civilizace, ale ti indiáni jsou tam pořád.

 

Přežijí i tentokrát?

Dnes jsou za celou historii lidstva nejvíce v ohrožení. Kam vstoupí bělochova noha, je konec. Šanci přežít mají jen tehdy, když je necháme na pokoji. Takzvaný zákon nulového kontaktu je to nejlepší, co pro ně můžeme udělat. Předkolumbovské ani současné indiánské Americe absolutně nerozumíme, už z důvodu geografické či kulturní vzdálenosti. Indiáni obecně vždy měli a mají jiné hodnoty, jiný vztah k přírodě, jiným bytostem, k času, ke kosmu. Leží mezi námi propast.

Vezměte si třeba otázku smrti: když se narodí indiánské dítě, šaman mu na tváři namaluje červenou barvou skrvny, aby se podobalo jaguárovi a bylo těmito mimikry ochráněno před nebezpečími, současně mu ukazováčkem přejede nad kořenem nosu a otevře jakýsi virtuální otvor, kudy duše po smrti fyzického těla vyjde ven. Takže již při narození se otevírá brána smrti, je to součást života. Pro nás je smrt něco, o čem nechceme slyšet, co od sebe odstrkáváme.

 

Přežije podle šamanů naše západní civilizace?

My čas chápeme lineárně - stále se někam řítíme, dereme se někam nahoru, s tím souvisí onen neustálý tlak třeba na růst HDP a všeho možného. Jakmile něčeho dosáhneme, chceme zase něco víc: lepší auto, větší dům, větší ňadra… Tím, jak jsme pořád nespokojení s tím, co máme, musíme zákonitě dříve nebo později narazit. A jestli to bude teď nebo za sto let, je de facto jedno, vzhledem ke kosmu je to jen kosmetická drobnost. Ale jednou to prostě narazit musí.

 

Kde budete vy 21. prosince?

Budu se nejspíš motat kolem vnoučat a vyrazíme spolu do přírody.