Mnislav Zelený Atapana - Česká legenda amazonských indiánů

Ekvádorští indiáni si dodnes vyprávějí o bělochovi, jenž kdysi porazil jejich nejlepšího bojovníka. „Silou bych nad ním nikdy nevyhrál, pomohl jsem si judistickým chvatem,“ vzpomíná Mnislav Zelený, jenž se zásadně podepisuje i svým indiánským jménem Atapana.

 

„V Amazonii vždycky pookřeju. Je tam teplo a vlhko, to dělá dobře kloubům,“ říká etnolog a spisovatel Mnislav Zelený (73). Tolik zkušeností s indiány nemá žádný jiný Čech. V Latinské Americe strávil Atapana dohromady přes deset let života, z toho značnou část právě s domorodými kmeny v Amazonii.

 

Úředně potvrzený indián

„Nechoval jsem se nafoukaně a ve všem jsem se jim přizpůsobil,“ vysvětluje, proč mezi indiány tak dobře zapadl. Když bylo třeba, chodil jen v bederní roušce, nebál se ani tamního jídelníčku. „Kobylky, housenky, želví vajíčka...,“ jmenuje, čím vším se také živil. Nelze se divit, že se nakonec sám stal indiánem.

To přitom není žádná nadsázka, Mnislav Zelený to má dokonce úředně potvrzené přímo v občanském průkazu. S brazilským kmenem Yawalapiti se v roce 1989 sblížil natolik, že jej přijali za svého a dali mu jméno Atapana, list zelené palmy. „Když jsem se pak vrátil do Československa, probíhala tu porevoluční euforie. Tehdy se každý někým a něčím prohlašoval, tak jsem si nechal zapsat Yawalapiti do občanského průkazu jako svoji národnost,“ vzpomíná česko-brazilský indián. Zní to až pohádkově jednoduše, jenže když se Mnislav Zelený zkoušel mezi indiány dostat vůbec poprvé, vítali ho s oštěpy v rukou.

 

Vděku se nedočkal

Na cesty se Zelený vydal už v roce 1969. Nejdříve do Londýna, jenže ten se brzy ukázal jen jako přestupní stanice. „V Londýně mi nabízeli, ať tam studuju národopis, ale já chtěl poznávat život,“ začíná vyprávět. Jeho volba padla na Jižní Ameriku. „Severní už na mě byla až příliš civilizovaná,“ vysvětluje. Namísto pohodlného studia tak v Londýně pracoval jako stavební dělník, aby si vydělal na palubní lístek za oceán.

Rok pak Mnislav Zelený cestoval Jižní a Střední Amerikou a indiány zatím pozoroval jen zpovzdálí, byť se stále větším zaujetím. „Viděl jsem, že je to obrovská oblast, která s naší kulturou nemá mnoho společného, kde by se člověk mohl leccos naučit,“ přibližuje své tehdejší dojmy z Amazonie.

K indiánům se blíže dostal až jako účastník česko-polské výzkumné expedice Cotopaxi 72, jež se vypravila na nejvyšší činnou sopku světa v Ekvádoru. Hlavním úkolem byl geologický průzkum, Mnislav Zelený k němu přidal ještě odbočku k ekvádorským indiánům, Kofánům, na kterou se vydal s kameramanem Československé televize Petrem Polákem. „Na okraj Amazonie vás vezme i cestovní kancelář, ale dostat se do amazonského nitra, to je něco jiného,“ srovnává badatel.

„Ekvádoru jsme dělali reklamu, takže jsme si mohli od tamního ministra obrany půjčit člun a vydat se s vojáky na pětidenní plavbu do Amazonie po řece Aguarico,“ popisuje. Jenže barevně pomalovaní Kofáni o něj nejevili sebemenší zájem. „Když jsme konečně vystoupili na břeh, stáli proti nám s oštěpy. Naivně jsem si myslel, že je uplatím mačetami a zrcátky, ale vůbec to s nimi nehnulo,“ vzpomíná.

„Náš kormidelník dokonce zachránil jedno indiánské dítě, které spadlo do vody a topilo se. Ani to je však nezlomilo, vůbec žádný vděk,“ pokračuje.

„Pochopil jsem, že je musím nějak rozhodit, udělat něco, co neočekávají. Pak jsem viděl, jak po řece plují ženy a přivážejí do vesnice suché klestí. U Kofánů, podobně jako u jiných indiánů, je přísná genderová dělba práce: co dělá žena, nemůže dělat muž,“ vysvětluje Mnislav Zelený.

„Vzal jsem mačetu, nasekal pár klacků a začal je Kofánům rozdávat. Vůbec nevěděli, co mají dělat,“ líčí, jako by to bylo včera. Ve vesnici už mohl zůstat, s indiány chodil rybařit a dokonce ho přizvali i na své tradiční zápasy - právě díky nim se stal Mnislav Zelený indiánskou legendou.

 

Udělal chybu, zachránil život

Na ten slavný okamžik vzpomíná dodnes: „Postavili proti mně nejsilnějšího bojovníka, aby tomu bělochovi „ukázal. Jenže já byl v té době akademický mistr republiky v judu, nasadil jsem mu chvat uči mata a mrsknul s ním o zem.“ Kruh diváků o metr odstoupil, ale nikdo tehdy neřekl ani slovo. Až po dalších čtyřiceti letech Mnislav Zelený pochopil, jak velkou úctu si tehdy vysloužil. „Když jsem se ke kmeni Kofánů vrátil, vítali mě s nadšením a já zjistil, že si o mně dodnes vyprávějí,“ líčí příjemný zážitek.

A podobných historek má Atapana spoustu. Některé jsou úsměvné, jako když zkoušel, zda v amazonském kmeni znají líbání. „Ženy křičely hrůzou, co to je za odporný zvyk. Indiáni se očichávají, kdo komu přirozeně voní,“ vysvětluje závěry svého pokusu a raději hned dodává, že jinak zůstal pozorovatelem a do milostných poměrů se nepletl.

Jindy však byla situace vážnější. „Jednou jsem zachránil život starému indiánovi kmene Eseche v Peru. Byl nemocný, tak jsem mu podal antibiotika - stačily tři pilulky a druhý den už létal jako křepelka,“ popisuje etnograf. Ostatní indiáni opět nic neřekli, ale postupně s českým hostem přestávali mluvit, nedávali mu jídlo. „Nechápal jsem to, až po nějaké době mi náčelník kmene řekl: udělal jsi chybu, zachránil jsi život. Ponížil jsem tím šamana, vesnického lékaře a učitele, což je u indiánů vůbec to nejhorší,“ vykládá Zelený. Od té doby si nic podobného nedovolil.

 

Z radosti ho rozdrásali

Loni se Mnislav Zelený opět vydal ke kmeni Yawalapiti, kde ho v roce 1989 přijali za svého. „To jméno Atapana jsem si tehdy nijak nevybojoval, přišlo samo,“ říká, že stačilo „jen“ přirozené a pokorné chování a přizpůsobení se jejich způsobu života. Zelený však překvapivě nebyl prvním Čechem, který tento kmen kdy navštívil. „Bratr náčelníka mi vyprávěl, jak k nim v roce 1952 přicestoval etnograf Vladimír Kozák.“

Indiáni si předávají historii z úst do úst, do nejmenších detailů. „Jemu to řekl jeho tatínek. Dokonce to Kozákovo jméno vyslovil i se správným přízvukem,“ pamatuje si Mnislav Zelený. Kozák jim tehdy přivezl skleněné korálky z Jablonce a se stejným darem loni přicestoval i sám Atapana. „Dovezl jsem jich šestnáct kilogramů, kromě korálků už jsem v batohu neměl skoro nic,“ usmívá se.

Příjemně ho překvapilo, že se život amazonského kmene za ta léta zase tolik nezměnil. „Děti tam mají lepší mobilní telefony, než mám já, mohou sledovat televizi, ale pořád nechtějí odejít pryč,“ říká český etnograf. Drží je prý autorita náčelníka a strach z toho, co by se s nimi mohlo stát ve velkoměstě.

Stále tak žijí ve světě, kde nepřežije každé třetí dítě, ženy se před sňatkem unášejí, aby jim muži dokázali svoji sílu, a dospívající musí projít rituálem, jenž z nich udělá právoplatného člena kmene. „Musí odejít na samotu. Tam sedí několik týdnů na zkřížených nohou bez jídla a pití a čeká na oslovení přírody,“ popisuje český indián.

Zkouška pak pokračuje testem bolesti, například tzv. drásáním, které po svém loňském příjezdu zažil i Mnislav Zelený doslova na vlastní kůži. „Ramena mi řezali dvaadvaceti rybími zuby - z radosti, že mě zase vidí,“ říká s tím, že v naší společnosti jsme až příliš zpohodlněli a kontakt s přírodou i bolestí nám chybí.

Přesto si prý nedokáže představit, že by v Amazonii vydržel žít desítky let bez přestávky. „U indiánů běží život pohodově, vypadá to, že se nic neděje. Ale já jsem hyperaktivní člověk, pořád musím něco dělat, přednášet, psát. A také tu chci lidem říkat, že existuje i jiný způsob života, než je ten náš, jiná pravda než ta naše,“ uzavírá Mnislav Zelený Atapana.