Když o Brazílii mluví sportovní komentátoři, opakují stereotypně dvě slova - samba a fotbal. 
Zelený: To je samozřejmě klišé. Konkrétně fotbal - myslím, že to je už dávno jinak. Je pravda, že i indiáni mají vlastní fotbalovou ligu, ale když jdu v Rio de Janeiru na rituální procházku po plážích Ipanema a Copacabana, protože tam je mezi místními cítit ta pravá Brazílie, vidím zásadní rozdíl oproti době před čtyřiceti lety. Tehdy se všude hrál fotbal, tam se rodily ty hvězdy typu Garrincha. A dneska - tam fotbal nikdo nehraje. 
A co se na plážích hraje? 
Zelený: Beachvolejbal, beachtenis, beachnohejbal. A zase to jsou sporty, ve kterých jsou Brazilci nejlepší na světě. A zase se tam rodí sportovní hvězdy, přitom bez jakékoliv státní podpory - to se mi na tom líbí. 
Proč ale fotbal z pláží zmizel? 
Hoineff: Za to může byznys. V osmdesátých letech se fotbal z pláží stáhl do klubů, které začaly vychovávat fotbalisty-mašiny vydělávající peníze. Z fotbalu se vytratila spontaneita, lidovost. Totéž v té samé době potkalo i život na ulici, takže i sambu. Ta se taky stáhla do klubů. Dřív stál princip zábavy na tom, že jste našli na každém rohu domovního bloku hospůdku, kde si lidi dávali kafe na stojáka a taky tam byl jeden místní mafián organizující "jogo do bicho"... 
Zelený: To byla ilegální loterie založená na obrázcích zvířat - každé zvíře symbolizovalo jedno číslo. 
Hoineff: A tenhle chlapík s bločkem seděl u kavárny, kterého všichni ho zdravili a měli k němu respekt a tak trochu fungoval i jako neoficiální policajt, v pátek spočítal výdělek a z části zisku přispěl na nějakou hudbu - sambu, lidovou zábavu. Takže s tím, jak byla vytlačena z ulice ilegální loterie "jogo do bicho", zmizela z ulice i živá hudba, protože ji neměl kdo platit. Místo toho jsou dnes v každém baru tři velkoplošné televize. 
Zelený: Bohužel, je to tak. 
Co ještě se změnilo? 
Zelený: Fantastické bylo, že dřív se na pláži absolutně nerozlišovalo, jestli jsi z chudinské favely nebo z luxusní čtvrti. Všichni vypadali v plavkách stejně a oslovovali se křestními jmény. Kopali do míče a bavili se. 
Hoineff: Ale v určitou dobu začalo platit, že pokud nemáš dražší plavky a svaly, tak sem nepatříš. Tohle vrcholilo začátkem devadesátých let, kdy nastoupila móda fitcenter, diktatura svalů. Dnes už se to zase tolik neřeší. 
Zelený: Pořád tam ale lidi makají na hrazdách, dělají shyby, běhají, leje z nich pot... 
I brazilští muži prý podlehli módě silikonových implantátů. 
Hoineff (pobaveně): Ano, dokonce si nechávají vylepšovat i zadky. A před dvěma došlo před karnevalem k situaci, že silikon se musel shánět na černém trhu. V celé Brazílii prostě nebyl vůbec k sehnání. Šílenost. 
Zelený: Obecně - všichni latinskoameričtí muži chtějí vypadat hezky, potrpí si na pěkné oblečení. Každý má čistou světlou košili a vkusné plátěné kalhoty, na rozdíl od nás o sebe dbají. 
Hoineff: Vybavila se mi vzpomínka: když jsem jezdíval v sedm ráno autobusem do školy, byl plný nádherných šamponových vůní, protože všechny ženy měly čerstvě umyté, někdy ještě kapající vlasy. Ten dojem čerstvosti a čistoty! Nádhera! 
V čem jsou Brazilky jiné než Češky? 
Hoineff: Zakládají si mnohem víc na ženskosti. Nosí sukně, mají dlouhé upravené vlasy. Všechny si jednou týdně nechají udělat nehty. 
Zelený: To i někteří muži. 
Hoineff: I ty nejchudší Brazilky dbají na čistotu. A nebojí se zdůraznit ženské tvary. Evropané to můžou vnímat, jako že se Brazilky podbízejí, ale v tom to není. Ony prostě mají radost z toho, že jsou ženami. 
Zelený: To skutečně není žádné podbízení. Nám se může zdát, že tam jsou uvolněné mravy, ale to je omyl. Naopak, u nás je morálka v mnohém uvolněnější. Hoineff: Třeba pro mě byly po příjezdu do Česka velkým šokem nudistické pláže. Do mých dvaceti let jsem v Brazílii nic takového neviděl. 
Zelený: V Brazílii je hluboce zakořeněné křesťanství, které má své normativy a ty se tam udržují. Že tam jsou volnější mravy, to je jen zdání, protože v Brazílii je teplo, a tak ženy chodí o něco odhalenější než u nás. 
Hoineff: A také se tam víc flirtuje. 
Zelený: Hodně se tam flirtuje. Vtípky, narážky, ale jen ve slovní rovině. 
Hoineff: A oční kontakty. Když byla v Česku jedna moje brazilská kamarádka, skoro si postěžovala, že tady může pomalu chodit nahá a nikdo si jí nevšimne. Ale to zase nesouvisí se sexem jako spíš s tím, že ve střední Evropě jsou vůči sobě lidé lhostejnější. Když ale jdeš po ulici a někdo se na tebe zadívá a usměje, přece to nemusí hned znamenat, že s tebou chce spát. Myslím, že jednou z příčin středoevropské deprese je i to, že lidi tady nevidí kolem sebe. 
Ovšem během karnevalu vypukne erotické peklo, ne? 
Hoineff: Když se sejde větší veselice, kde jsou tisíce lidí, tak se vždycky najde nějaký koutek neřesti. Fotografové se k němu rádi seběhnou a pak jsou z toho lascivní fotky, které se prodávají v Evropě s tím, že na karnevalu se pomalu točí porno. Je pravda, že se tam víc pije, jsou svátky a možná se pak mírně zvýší porodnost, ale určitě to není tak, že by tam kámen brousil cihlu. 
Zelený: Někdo si sem tam sáhne, někdo se líbá, ale nepřekračuje to meze. 
Hoineff: Jiná věc je, že v osmdesátých letech zavítal do Brazílii sexuální turismus, který využíval holky z nejchudších vrstev. To byl problém. 
LASKAVÝ RASISMUS 
Slyšel jsem, že v Brazílii neexistuje rasismus. Je to pravda? 
Hoineff: Není to tak úplně pravda. Ve středních a hlavně vyšších sociálních vrstvách to docela problém je. Vztah mé sestřenice s černochem kvůli napětí v rodině v podstatě skončil. A to jsme židovská rodina a jak se říká - Žid je ten poslední, kdo může být rasista. 
Zelený: Ale rozhodně je Brazílii menší rasové napětí a celkově menší upjatost než třeba ve Spojených státech, kde pomalu nesmíte vyslovit slovo černoch. V Brazílii klidně asiat pozdraví černocha "ola, negrito!" a vůbec to nemá pejorativní podtext. Je to přátelské, něžné.
Čím to, že se v Brazílii sešlo tolik národností? Od Evropanů až po největší komunitu Japonců na světě? 
Zelený: K tomu došlo tvrdou i  přirozenou cestou. Už přes pět století tam je pořád obrovský prostor. Evropané tam přišli s kolonizací, Afričané jako otroci. A v moderní době - spousta lidí tam uprchla před druhou světovou válkou ale i po ní a třeba mladí Portugalci mi vyprávěli, že tam v době vojenské vlády utíkali, aby doma nemuseli na vojnu. 
Hoineff: V Brazílii bylo snadné začít žít, protože císař rozdával přistěhovalcům půdu zadarmo, aby Brazílii uhájila hranice proti Argentině a Venezuele. Třeba rodina mého táty tam přišla v roce 1901 odkudsi z Besarábie, což je dnes Rumunsko-Ukrajina hranice. A rodina mé matky, ta přišla z Polska a k tomu je tam ještě libanonská větev. 
Je nějaká věc, která všechny Brazilce bez ohledu na barvu pleti spojuje? 
(Oba skoro vykřiknou): No samozřejmě! Caipirinha! 
Koktejl z destilátu cachaca, třtinového cukru a limety. ( v slově cachaca má druhé tzv. ocásek)
Zelený: Bez caipirinhy nemůže začít žádné brazilské setkání, přes ni se navazují všechny kontakty a přátelství. 
Hoineff: Je to pravda, ale taky si vzpomínám, že za mého mládí by se lidi ze střední a vyšší vrstvy cachacy nenapili, protože to byl příliš lidový alkohol, pro spodinu. A tak bohatší vrstvy pili caipirinhu s vodkou! Jakmile ale začala být 
caipirinha s cachacou světově známý nápoj, tak vyšší vrstvy pokrytecky otočily. A dnes se musím smát, protože mnozí tváří jako znalci a dokonce sbírají archivní ročníky! 
Vám caipirinha chutná? 
Zelený: Já ji mám rád. Ta se pije nádherně. A číšníci s ní dělají různé triky, někteří ji umí nalévat z obrovské výšky, a vy sledujete, jak krásně padá do sklenice... Hoineff: Caipirinha v překladu znamená vesničanka. Jeden novinář podle toho dokonale vystihl její vlastnosti - vypadá naivně, ale dokonale vám zamotá hlavu. 
Má Brazílie i národní jídlo? Hoineff: To už tak jednoznačné není, protože Brazílie je obrovská země a každá oblast má své specifikum. Dole na jihu v oblasti pampy vládne hovězí maso. Ve střední Brazílii vepřové. Tam vznikla i feijoada - původně zbytky z prasat, čumák, ocas a tlapky a to všechno se vařilo dohromady se fazolemi. 
Zelený: S černými fazolemi! Ty mají specifickou chuť. A celé se to vaří a podává ve zvláštním keramickém kotlíku. Já feijoadu miluju! 
Ricardo: Je to dnes až sváteční jídlo, několikahodinový obřad, který končí v houpacích sítích. A to je další velký rozdíl oproti českým zvykům. Tady zaběhneme do restaurace a za půl hodiny platíme. 
Zelený: My jídlo odbýváme, tam je to společenská událost. A chtěl bych zdůraznit, že rodiny tam obrovsky drží při sobě. Ale to jsou veliké rodiny, to není jen tatínek, maminka a děti, to je i sestřenice, bratranec... A všichni se znají! Díky té soudržnosti jsem při mé první návštěvě Brazílie celou zemi poznal díky rodinným kontaktům jediné ženy a přes všechny její tety jsem se dostal až k největšímu znalci indiánů Orlando Villas-Boasovi. 
Hoineff: Když se v Brazílii sejde rodina u stolu, znamená to i dvacet, třicet lidí. To se tady nestane pomalu ani na Vánoce. To byl pro mě největší šok - české Vánoce. 
Proč šok? Hoineff: Vánoce v Brazílii - představte si velký stůl, na který se nanosí nejlepší jídlo, dokola rodina, všichni si podají ruce, pomodlí se otčenáš, a každý řekne, co se ten rok povedlo. Strašně emocionální rituál. Tam nejde jen o to vyměnit si dárky. České Vánoce mi přijdou nejkrutější vůči těm maminkám. Ony se krásně oblečou, krásně se učešou a pak musí stát v tom zápachu a sporáku smažit kapra. Existuje něco míň slavnostního než smažený kapr? Nebyla by lepší nějaká dobrá svíčková? Nebo dobrý uleželý guláš, který by se jenom ohřál? Ne, a chudinka maminka pak musí při večeři páchnout. 
V čem ještě se liší vztahy českých a brazilských rodin? 
Hoineff: Třeba v tom, že já kompletní rodinu včetně všelijakých tet mého muže Radka jsem poznal až na pohřbech. Tady nejsou křtiny? Druhý šok. 
Zelený: Ano, my se stýkáme jen na pohřbech. To je zrcadlo naší společnosti. 
Hoineff: A zažil jste někdy pohřeb v Brazílii? To je přece taky oslava. Celou noc se truchlí, pije, jí, vypráví, vzpomíná. Všichni brečí a ta katarze, ta emoce je strašně silná. Pohřeb je v Brazílii vždycky následující den po úmrtí. To byl třetí český šok. Kde máte babičku? Ona je týden v lednici? Prosím? Protože tady trvá týden, než se rozešlou parte. Proč se rodina nesvolá hned telefonem? Proboha! Tohle pro mě byl kulturně taky velký rozdíl. 
KRÁSNÝ KULTURNÍ ŠOK 
Před olympiádou apeloval bývalý slavný fotbalista Rivaldo na turisty, ať do Ria nejezdí, že tam jde o život. Co si o tom myslíte? 
Zelený: To je jen novinářská hysterie. Extrémní názor zaujme a dostane prostor. To je stejné jako s virusem Zika - taky hysterie. Mluvil jsem o tom s jednou kajakářkou, která se do Brazílie bála jet, že když spadne do vody, okamžitě ji něco sežere. Bohapustý nesmysl. To jako kdybych se měl bát, že v Amazonii vlezu do řeky a sežere mě anakonda. 
Hoineff: Nebo pirani. Zelený: Totéž - jako bát se tropů a myslet si, že za každým stromem na vás číhá jaguár. Úplný nesmysl. Já jsem v životě jaguára neviděl. A anakondu dokud ji nehledám, taky nenajdu. Mám pocit, že se Zikou je to tak, že se někdo snaží olympiádu skoro potopit. Hoineff: Já to tak pozitivně, bohužel, nevidím. Protože jsem poznal ten rozdíl, když jsem žil tam a a tady jsem si zvykl, že můžu pít vodu z kohoutku. Nebo že tu jsou jízdní řády! Člověk přijde a tramvaj opravdu přijede ve 12:32! A taky jsem si zvykl na ten klid, že tady můžu chodit s hodinkami, což tam nejde, protože tím lákáte lupiče. 
Zelený: Tak, být opatrný je normální. Neštěstí se může stát i tady. 
Hoineff: Je pravda, že mojí mámu v Brazílii nikdy nepřepadli. Poprvé ji okradli až v pražské tramvaji. Každopádně si myslím, že Evropan by Brazílii navštívit měl, protože je to sice kulturní šok, ale krásný. Představte si Rio, což je místo, kde v botanické zahradě uprostřed města začíná pralesa a táhne se až do nitra Brazílie. A ty kopce a domy a všeho je tam strašně moc - tepla, světla, lidí, hudby, vůní... Je to tak intenzivní! 
V čem jsou Brazilci nejlepší na světě? 
Hoineff: V improvizaci. V kreativitě. V rychlosti reakcí. 
Zelený: Po umělecké stránce vynikají v architektuře, která pronikla do celého světa. Slavná jména - Niemayer, Costa... Ať přijedete do jakékoliv zapadlé vesničky, najdete tam překvapivou stavbu, která tam zapadá. Brazilci umí novinku elegantně zapasovat do prostředí. 
Hoineff: Ještě bych přidal hudbu, na tu narazíte po celém světě, ať v jazzovém klubu nebo ve výtahu - všude ta bossanova jede. 
Zelený: Ta hudba odráží spokojenost, barevnost, divokost, otevřenost. Absolutní svobodu a volnost. A z toho vychází brazilský optimismus. To je další věc. Je to jeden z nejoptimističtějích národů na světě. 
Hoineff: Brazilci se vždycky uměli radovat. 
Zelený: Umět se radovat - to jsi řekl správně. V umění radovat se jsou na absolutní špičce. 
Ricardo: I z maličkostí. 
Zelený: Přestože se tam vinou korupce rozkrádají miliardy, Brazilci nehudrají, nenadávají, usmívají se. Vzdor všem problémům jsou spokojení. 
Kde se ale ta brazilská spokojenost bere? 
Zelený: Je tam teplo a všeho je dost. Je tam co jíst - ten banán si vždycky někde utrhnete, kdyby bylo nejhůř; tam roste všechno, takže neexistuje nebezpečí hladomoru. Jídlo je poměrně laciné. Tak se nedivte, že jsou vlídní, otevření a družní. Samozřejmě, že když se Brazilcem rozloučíte, tak to vřelé přátelství brzy vyšumí, taková je celá latinská Amerika, ale jakmile se tam po letech vrátíte, zase na vás vesele zavolají "Ola!", jako by vás znali celý život.