Recenze Na cestě za snem o Zbyňka Petráčka, Lidové noviny 16. duben 2014

Dobrodruh jde za svým snem

Český sen o indiánech je už sto let sycen příběhy Karla Maye. Přesto tu byli a jsou lidé, kteří

toto klišé pomíjejí a své sny o indiánech si jezdí naplnit přímo ke zdroji - do Jižní Ameriky.

Mnislav Zelený Atapana je jedním z nich.

Málo lidí u nás používá indiánské jméno. A pokud ano, tak spíše jako přezdívku ze

skautských dob - třeba přírodovědec a spisovatel Ivan Makásek Hiawatha. Mnislav Zelený Atapana

je trochu jiný šálek čaje. Jeho indiánské jméno je autentické. Získal ho adopcí do kmene Yawalapiti

v Brazílii, což napovídá, že místo indiánského snu poznal přijal indiánskou realitu. Ani jeho kniha

Na cestě za snem nepopisuje sen, ale touhu putovat a poznávat. Nevrší fakta o indiánských

kmenech. Není to kniha popisná, ale spíš memoárová. Není to kniha o indiánech, ale o tom, jak se s

nimi mohl seznámit, jak za nimi jezdil, jak s nimi žil - a to vše v etapách počínaje rokem 1968, tedy

i za Husákovy normalizace.

Víc než příběh indiánů je to příběh samotného autora. Prostě memoáry psané formou živé

reportáže či deníkového zachycení - ač se Zelený nedrží pevné chronologie, ale své zážitky z cesty

z let 1968-1969 prokládá (de facto komentuje) zážitky i fakty z cest pozdějších. Vzniká tak názorné

a poučné srovnání. Kdybychom ten žánr chtěli nějak zaškatulkovat, asi bychom napsali, že jsou to

komentované memoáry, z odstupu komentované samotným autorem. Ale čtenáře zaujmou i bez

škatulkování.

Indián neprosí, neděkuje

V české paměti je více lidí, kteří vyrazili za svým snem do Latinské Ameriky. Ať už to byli

botanik Alberto Vojtěch Frič, všeuměl a spisovatel Otakar Batlička, či tramp a muzikant (autor

nesmrtelné písně Teskně hučí Niagara) Eduard Ingriš, pojí je jeden společný jmenovatel - označení

dobrodruh v tom původním, nejlepším smyslu slova (dobrý druh). A právě takovým dobrodruhem

je i Mnislav Zelený Atapana. Jestli se od výše zmíněných mužů něčím liší, pak tím, že

neproduktivnější léta života strávil za normalizace, žil v praze a měl tu rodinu. Proto i jeho cesty za

snem byly dočasné. Zelený neodjel do Ameriky natrvalo jako o generaci dříve ingriš. Vb jeho

příběhu i knize se spojuje dobrodružství dvojího druhu – americké (sen) a komunisticko-
byrokratické (noční můra). Tím je to téma pro jistou generaci zajímavější.

Atapana-jak se mu říká mezi známými i v redakci LN, kde pravidelně publikuje články-
sděluje to podstatné sám hned v úvodu knihy: nemá rád cestování, nikdy si neoblíbil průvodce,

bedekry, o GPS ani nemluvě. Nechce, aby mu někdo servíroval, co má vidět či co je důležité. Chce

to posoudit sám: „Netáhnou mě divy světa. Láká mě poznat a zažít si obyčejný život někoho zcela

obyčejného, ať už v Kopanicích na Moravě, v Lazech pod Nízkými Tatrami, nebo na druhé straně

světa. Pochopit, proč žije, pochopit jeho radosti i starosti."

Tím přístupem Zelený připomíná amerického reportéra P. J. O'Rourka. Ten o své knize

Prázdniny v pekle tvrdí, že je psaná z perspektivy červa a slova, a věta, jimiž se na lidi obracel, byla

typu: „Co bude k večeři?" či „Prosím vás nezabíjejte mě". Podobně i Zelený píše, že raději žil s

Brazilci v jejich ulicích, favelách i hospodách, než aby v Riu de Janeiro lezl na Cukrovou homoli.

(„Raději jsem prožil jednodenní románek s černoškou, která mě sbalila na Copacabaně.") Jeho

první cesta se odvíjí logicky, probíhá ve svobodném období let 1968-1969. Později je to horší, ale i

za normalizace existují možnosti vycestovat, aniž by člověk musel poklonkovat režimu. V roce

1972 se Zelený připojuje k přírodovědné expedici na sopku Cotopaxi, a když se pak od geologů

oddělí, dostává se na území indiánského kmene Kořánů. Teprve se chystá studovat etnografii

(absolvuje ji v Praze v roce 1974), takže poznatky, které tehdy o indiánech získává, se opírají

mnohem víc o osobní zkušenost a styk s nimi než o odbornou literaturu.

 

Na ukázku: po několikadenní plavbě po řece se skupina vylodila, ale indiáni ji nepustili do

vesnice. Když pak vojenský průvodce spatřil topícího se indiánského chlapce, skočil pro něj,

zachránil ho a zdálo se, že je vyhráno, že vstup do vesnice otevře vděčnost. Ale kdepak. „Tehdy

jsem indiány ještě neznal," píše Atapana. „Až po čase jsem pochopil. Indián neprosí, nežádá,

neděkuje. Jeho filozofie je daleko čistší než naše. Chceš-li někoho zachránit, děláš to proto, abys ho

zachránil, a ne proto, že očekáváš, že za to něco dostaneš. To už je ,kšefť."

Hlavní Atapanovou „zbraní", umožňující víceméně hladký pobyt v Jižní Americe i mezi

samotnými indiány, je sociální inteligence, chcete-li sociální kapitál. Prakticky na celém kontinentu

má síť kontaktů, což z něj v některých pasážích dělá téměř zeligovskou postavu -muže, jenž všude

byl a všechny zná: setká se s jihoafrickým konzulem panem Slámou („vyprávěl mi, jak sem v roce

1947 dorazil s Eduardem Ingrišem"), s rodinou spisovatele Amada („s jeho synem jsem protancoval

karnevalovou noc"), s panem Harwoodem, jehož ženou je dcera britského poválečného premiéra

Attleeho, i s obchodním zástupcem Prahy inženýrem Němcem („Moje babička by o něm řekla: Je

sice komunista, ale jinak dobrý člověk.'").

Atapanova kniha líčí příběh člověka, jenž žil v Praze, a přesto vyrážel na výjezdní doložku

za indiány. Že to nemohl pochopit Takuma, šaman jeho kmene Yawalapiti, je zřejmé. Ale dnes už

to nechápou ani dvacetiletí Ceši. Aspoň se mohou poučit.