Archiv roku 2003

Cestovní zpráva 2002-2003

V listopadu roku 2002 jsem odjel na Río Caura s cílem otevřít přímá jednání s Yekwana. V Ciudad Bolívar jsem se sešel s Gertem Altmannem, kde jsme dohodli cestu do Boca Nichare, kde žije jedna z komunit Yekwana, a co je důležité, Gert je zná již několik let. Po příjezdu do Trincheras jsem stopnul jednu curiaru, jež nás po několika hodinách dovezla do Boca Nichare. Začal týdenní pobyt, kdy jsem musel nastartovat naše oficielní styky a především zajistit možnost našich návštěv a terénní vědecké výzkumy v součinnosti s nimi. Indiánská diplomacie je však náročná na čas. Dlouho se nic neděje, indiáni si vás vlastně "ochmatávají" a hodnotí si vás, zda jim stojíte za to nebo ne s vámi vůbec komunikovat. Získat jejich důvěru, to je prostě to nejtěžší, protože oni nemají žádnou potřebu se otevírat bělochům, neboť podvědomě cítí od něj pouze nebezpečí a zneužívání jejich životního prostředí a jich samotných, ostatně jak k tomu v minulosti vždy docházelo.

Starý náčelník German byl od počátku pro to, abychom zde něco pro ně dělali, abychom sem vozili naše členy i odborníky, kteří by jim pochopitelně přinášeli i finanční zisk za doprovod, za zapůjčení curiary, za pobyt, atd. Ostatní to však tak neviděli a zpočátku neměli ani zájem se se mnou o tom jednat. Rozdal jsem dívkám a ženám několik kilogramů korálků z Jablonexu, ale žádný vliv to nemělo. Přesto mi Miguel vzkázal, že večer budeme mít jednání v hlavní společenské churuatě za účasti všech mužů. German na taková jednání již nechodí, byl přítomen Denis, Miguel, Jhony a Simon. Ten Simon byl vlastně hlavní výkonný náčelník pro vnější styky a dosud jsem ho neznal ani neviděl. Pak mi došlo, že on byl hlavním odpůrcem naší přítomnosti a spolupráci s námi. On, jak jsem se později dozvěděl, pracoval pro nějakého badatele, který zkoumal život pralesních myší. To byl jistě důvod jeho nezájmu. Po celou dobu jednání byl zticha. Hlavním partnerem jednání byli mladí Denis a Jhony, částečně Miguel, kteří měli velkou chuť konečně něco dělat pro komunitu, ale byli stále velice obezřelí. Jasně jsem jim vysvětloval naše záměry a především jsem zdůrazňoval můj mnohaletý zájem o Amazonii a pralesní Indiány. Téměř hodinu jsem jim vyprávěl o mém pobytu mezi Kofány v Ekvádoru, Eceejy v Peru a Yawalapiti v Brazili. Ti jim asi učarovali nejvíce, zvláště, když jsem pověděl o mé adopci Ayrikou a kouzelníkem Guňitzem, kteří se stali mými adoptivními rodiči a dali mi jméno Atapana. To je doslova elektrizovalo a znovu jsem pocítil, co znamená jméno u Indiánů. Je to vlastní já té které osoby, samo jméno vypovídá o svém nositeli. Ostatně jménu Atapana trochu rozumějí. Yawalapiti sice náleží k Arawakům a Yekwana jsou Karibové, ale právě oni vytlačovali poměrně v nedávné historii arawacká etnika při své rozpínavosti těsně před příchodem bělochů v 16.století, často si brali násilím arawacké ženy za manželky a tak i poznávali jejich jazyk. Jednání skončilo pozdě v noci bez jediného Simonova slova, které mělo asi hlavní váhu. Jhony s Denisem mi oznámili, že mi zítra dají vědět, jak se rozhodli. Tu noc oslavovali Sanema, kteří zde dočasně žijí, pití caxiri a dlouho do rána zpívali své zpěvy a vyrážely své opilecké rytmy.

V těch dnech probíhala stavba školy. Hned ráno jsem se vydal kousek za osadu. Téměř všichni muži již pracovali. Denis stavbu řídil, již svoji rozložitou postavou, je synem Germanovým, dával tušit, že bude v budoucnu hlavním náčelníkem. Simona tu vidět vůbec nebylo. Byl jsem překvapen, jak makali, jak uměli nahazovat omítku "na kožich", jak by se řeklo u nás, omítku na drátěnné pletivo vpletené mezi kůly a větve. Už ráno sluníčko pořádně pálilo. Začal jsem ohazovat s nimi. Vzpomněl jsem si, jak jsem "nalomil" Kofány, aby mne k nim s kameramanem Petrem Polákem pustili. Po celodenní dřině jsme jim z pralesa přivezli otepi suchého dříví, výsostně to práce žen, čímž jsme je šokovali. Očekávali, že spíš se budeme vnucovat čistě bělošsky, dárky, penězi, atp. Jak slunce stoupalo bylo větší a větší vedro. K pití bylo nezkvašené caxiri, žádné jídlo, jelo se v jednom kuse celý den i přes žhavé poledne. Večer se však nic nekonalo, ani další den. Podobná situace se mi u Indiánů vždy opakovala. Jakoby mne napínali na skřipci, ale i když čas běžel a Gert se už musel vracet, nechtěl jsem dát najevo moji nervozitu. Šlo nám, naší nadaci, o vše a indiáni nemají rádi nervozitu. Naše neblahé vlnění z časového tlaku vnímají velmi negativně. Ruší jim jejich pohodu, jejich kruhy. Boca Nichare je pro naši činnost ideálním místem! Oznámil jsem jim pouze, že zítra odjíždíme a že náš návrh přednesu jinde. Gert se vyděsil. To jsem neměl říkat. Neboj se, Gerte.

Navečer přišel Miguel jen tak, jak oni umějí, jakoby náhodou a že mne zvou s Gertem do churuaty, že se rozhodli. Jhony přednesl jejich názor. Souhlasí, abych na jejich území jezdili! A rovnou mne požádali, že nedávno chtěli rozjet program o želvách, ale nic se nezdařilo, nikdo jim neradil ani nepomáhal finančně, takže jestli bychom v tom nemohli něco udělat. Je dohodnuto. My jim zajistíme motor Yamaha 40 do jejich curiary a rádio pro Gerta, abychom měli s nimi spojení. Rozhodl jsem, že za motor musí odpovídat jedna osoba a na místě se dohodlo, že to bude Denis. Za Yamahu jsem žádal, aby nám Yekwana postavili poblíž řeky Caura nebo Nicharé naši terénní stanici z jedné či dvou churuat a několika menších cabaňas. Souhlasili. Smlouva je ústní za přítomnosti všech mužů, mne a Gerta. Simon přítomen nebyl, znamená to, že i když nesouhlasil, mladá frakce ve vedení asi rozhodla sama. Za pár měsíců mi Jorge Šlambora oznámil, že Denis se stal hlavním náčelníkem a Simon byl odstaven. Vsadil jsem na správnou kartu. Ráno jsme odjeli do Ciudad Bolívar. V dalších dnech jsem cestoval do Maracaiba a za pomoci Manuela Graubarda zajistil lodní motor, neboť v Ciudad Bolívar vzhledem k distribučním problémům motory nebyly k dostání a Gert dokonce navrhoval jej přivést jako kontraband z Brazílie. Naše nadace jej nakonec zakoupila v Maracaibu za 4.000 dolarů včetně dalších poplatků, především za transport, což již zařizoval Jorge. Ten také zakoupil rádiovou stanici, kterou umístil u Gerta. Tím byla zajištěna základní struktura budoucí logistiky pro naší činnost v povodí Río Nichare a Río Caura.

Připravujeme výzkum biodiverzity za účasti českých odborníků a studentů ze všech přírodovědných oborů, který by měl dát seriozní základ pro ochranu jejich životního prostředí. Deštně pralesy mají čím dál tím více větší vliv na formování světového klimatu, takže je to problém i globálního charakteru. Hlavním naším cílem však bude podpora jejich tradičního způsobu života. Yekwana se mi svěřili s jejich obavami například o postupujícím úhynu jednoho druhu želv a požádali mne, zda bychom v budoucnu mohli s tím pomoci. Také jsem jim navrhl pomoc v oblasti zdravotní péče. Denis, který se stará o jakousi primitivní nemocnici, je velice schopný a umí drobné chirurgické zákroky, sešívání ran, pracuje s mikroskopem a tak i sleduje výskyt malárie má o to veliký zájem. Chtěl by se do budoucna plavit s motorovou lodí po celém povodí Río Nicharé a Río Caura se základním vybavením a léčit příslušníky Yekwana i v jiných komunitách. Přislíbil jsem mu, že budeme uvažovat vybavit jeho, řekněme jakousi fluviální nemocnicí, zdravotnickým materiálem a pro něj zajistit v ČR několik zdravotnických kurzů, aby si vylepšil své dosavadní znalosti. Denis je velice učenlivý a má silné postavení mezi mladými Yekwana. Je synem bývalého náčelníka Germana a zdá se, že v nejbližší době se stane i on náčelníkem v osadě Boca Nicharé.

Vypadá to, že věci na Río Caura mezi Yekwana se začínají nachylovat na naší stranu. Následný pobyt v Kolumbii v několika departamentech a u několik etnik mi dal jasnou odpověď: Río Caura má přednost před nebezpečnou kolumbijskou selvou.

Únor 2003                                              Mnislav Zelený-Atapana 


 

Zpráva z cesty do Venezuely a Kolumbie 2003

Cílem bylo vyhledávání vhodných indiánských komunit ke spolupráci s nadací Velká Amazonie a především pro vysílání studentů či odborníků do terénu Jižní Ameriky.

Po příletu do Caracasu 31.1.2003 jsem na další den odletěl do Puerto Ordaz a autobusem do Ciudad Bolívar, kde na mně čekalo jednání s prezidentem indiánské asociace Yekwanů Kuyujani Robertem. Jednání proběhlo v posadě Amor Míyo, kde jsem také měl rozhovory s Gertem Altmanem o naší případné spolupráci. Robert se tvářil vstřícně, ale vše podmiňoval schválením velké rady za účasti všech náčelníků, která by měla proběhnout někdy v průběhu tohoto roku. 3.2. jsem odjel do P. Ordaz a odletěl do Caracasu a dne 4.2. společně s Monikou Schneiderovou jsme doletěli do Maracaiba, kde došlo k jednání s honorárním konzulem ČR Manuelem Graubardem. Jednalo se i mj. o případném otevření jeho detašované kanceláře v C. Bolívar v hlavní sezóně, kdy se tam pohybuje hodně Čechů. Setkání se účastnili i Jiří Šlambora a Marek Zelený. Jiří Šlambora opětovně odjížděl na Río Caura, takže jsme dohadovali další podrobnosti jeho pobytu s orientací na Yekwany, ale i na oblast Orinoka. Po odletu do Caracasu jsem 14. 2. odletěl do Bogoty a po několika dnech příprav jsem odjel do Vichady. Zkoumal jsem možnosti mezi Cumaribem a Puerto Carreňem, především mezi různými komunitami skupiny Sicuani a to až po Río Orinoco naproti venezuelskému P. Ayacuchu. Příjezd poměrně bezproblémový, ale většinou stopem, dopravní linky spíš neexistují anebo není na ně spolehnutí jako ve Venezuele. Bohužel, a to je mnohem závažnější, i zde začíná sílit vliv guerily. Z etnografického hlediska by bylo zajímavé studovat hlavně proces akulturace s neblahými vlivy naší civilizace (guerila, drogy, dřevorubci, atd.), rostoucí odevzdanost osudu a ztrátu hrdosti na své etnikum. Dne 18.3. návrat do Bogoty s místními latifundisty. Krátká návštěva (20.-26.3.) u významné skupiny Wayú na poloostrově Goajiro. Zde by byla možnost realizace studijních pobytů v případě, že nevyjde něco lepšího. O dlet z Bogoty 29.3., přílet do Prahy 30.3.2003.

V Praze dne 19. 4. 2003                                              Mnislav Zelený-Atapana