Aktivity společnosti Velká Amazonie, o.p.s. za rok 2012

Cestovní zpráva z ledna 2012

Jako každý rok vyměním příspěvky kmotrů (ne ve smyslu politického žargónu naší smetánky) na studia indiánských dětí z kmene Yek´wana na dolary a balím se na cestu: Praha-Paříž (1,5hod., Air France) – Caracas (10hod., Air France)- Maturin (45min., Rutaca)- Ciudad Bolívar ( 35 min., Rutaca)-Maripá (3hod., taxi) - Boca de Nichare (5 hod., loď curiara s motorem Yamaha Enduro 75). Kmotři a kmotry podporující již více než pět let děti z komunity Boca de Nichare jsou : Lucie Vondráčková (pět dětí!), Hana Sorrosová, manželé Bachorecovi, manželé Šinknerovi, Bohdana Leederová, Tomáš Paur, Jaroslava Fořtová s Drahoslavám Česákem, Radka Kabilková, Petr Kabilka, Jindřiška Žemličková a Ivo Macharáček. 

Ještě před příjezdem do Venezuely jsem pokračoval v terénním výzkumu kultury Muisců v kolumbijských lokalitách Sogamoso,Villa de Leiva a Tunja. Následně jsem odjel do Caracasu. 

Pravidelně balím i několik kilo skleněných perliček číslo velikosti devět díky dr. Pušovi z Preciosy. Letos jedu prakticky „na otočku“ jen proto, abych splnil slovo,vyplatil stipendia, daroval perličky pro ženy vyrábějící náhrdelníky a vykoupil dřevěné figurky zvířat od mladých dřevořezbářů. V Ciudad Bolívaru se zdržím jen pár dní, abych nakoupil základní potraviny. Cena rýže opět stoupla, cukr, kávu a sušené mléko pro indiánské děti sháním marně. Nakoupil jsem také školní potřeby do jednotřídky v Boca de Nichare. Plavba po Cauře je výhní pod tropickým sluncem. Oproti loňsku přibyla nad Trincheras vojenská kontrola. Údajně proto, aby zamezovala přístup zlatokopů a jejich mašin, které zlato už dolují ve velkém místo tradičního ručního vymývání v pánvích. Za jednu dvanáctihodinovou šichtu tak čtyři lidi vydolují 40-50 gramů, které prodávají v Ciudad Bolívaru jednomu Arabovi na Paseo de Orinoco po 420 Bf., což je něco něco přes 50 dolarů na černém trhu. Výsledek podobných kontrol je však zcela opačný. Vybírají od zlatokopů tučné mýto. Zlato je holt mocná čarodějka. A tak se rtutí postupně zanáší a otravuje řeka Caura, což nikomu evidentně moc nevadí. 

Zato příjezd do osady Boca de Nichare byl příjemně pozitivní. Až jsem nevěřil svým očím. Bývalý náčelník a pak stařešina komunity Germán byl už po léta jediný, který se zde neúnavně oháněl mačetou a rydly, aby udržoval tradici svého kmene. Vyráběl obřadní šamanské sedačky, rituální válečné kyje, masky zlého ducha Odosheho, figurky zvířat. A vždy se mi tiše a smutně svěřoval, že nikdo jej nenásleduje, že až tu nebude, toto umění zde vyhyne. Jistě, s upadajícím přílivem turistů nebyla žádná jistota, že své výrobky indiáni prodají a tak nikdo o to neměl zájem. Před dvěma lety mne napadla myšlenka: „Koupím od vás všechno, co vyrobíte.“ Už loni jsem přivezl pár figurek. A letos! Hned po příjezdu procházím osadou a slyším tlukot dřevěných palic na dláta a nože, rány mačetou. Chlapci se ohánějí zcela profesionálně jako Germán. Nestačím se divit. A Germán, který je jistě někde tam nahoře v čtvrté vrstvě nebeské poblíž samotného Wanadiho, by měl jistě radost. Nikdo je to neučí, někteří to zkouší zcela poprvé, ale mají to prostě v sobě, v genech. Tyto schopnosti jako tradiční součástí jejich kultury a jak je vidět stačí málo, aby se zregenerovaly a dál udržovaly. Z kusu nevzhledného dřeva rychle roste jaguár ve skoku či spící na předních tlapách, protahující se mravenečník, kajman mávající ocasem a cenící ostré zuby. Jen tak si hoši mlátí do dřeva, bez nákresu a vyrůstají dokonalé tvary, kompozičně vyvážené. Mám velkou radost, že se mi tak u nich podařilo obnovit zájem, obnovit tradici. Kupuji vše. Všichni se smějí a makají, aby stihli do zítřka vyrobit další zvířata. 

Také Petra Pérez mi udělala radost. Vlastně již po druhé za sebou. Asi před pěti lety jsem Germanovi dal fotografii E. S. Vráze z roku 1858 s tehdejšími dvěma vzory ženské sukénky „guayuco“. Tři roky se nic nedělo, už jsem na vše zapomněl. Žádná žena nebyla již schopná vyrobit sukénku podle původních tradic s původními vzory a původní barevností. Ty současné jsou ve všem jiné. Náhle loni, jakoby jedné z nich, Petře, klaply geny a vyrobila mi originál podle Vrázova záběru. A nyní mne už čekal další unikát, ten druhý vzor. Ještě měla sukénku v rozpracování na luku, kde navlékala skleněné korálky č. 9. Snad to stačí do mého odjezdu. Vždy to jsou trochu nervy. Na další den se měli všichni k předávání stipendií od svých kmotrů a kmoter slavnostně obléknout i namalovat. Všichni studenti a studentky si opravdu vzali na sebe ozdoby kolem krků a ramen a namalovali své tváře. Udělali mi radost, bylo to až dojemné. Nový místní maestro Henry Caura si také převzal sešity, pohádky, omalovánky, tužky, barvičky, ořezávátka, tužky, křídy, atp. 

Více informací naleznete v sekci Virtuální adopce